Text: František Vahala, Foto: Ondřej Kroutil
1000 Miglia 2020
Je lékem našich duší!
K závodu 1000 Miglia jsem vždycky vzhlížel jako k modle a každý rok v půlce května bylo jasné, že vezmu fotografa Ondru, pár přátel, rychlé auto a přes Brennerský průsmyk vyrazím na jih, abych mohl být součástí velkolepé jízdy za červenou šipkou. Bral jsem to jako samozřejmost, ale letošní psycho rok ukázal, že to tak vždycky být nemusí…
Ten, jehož jméno (tu) nesmí být vysloveno, změnil letošní plány všem. Sezona klasických vozů byla chudá, ořezaná a vlastně tak nějak smutná. Ona totiž společnost bez těch drobných detailů, které jí formují (a patří sem třeba i sklenička s přáteli nebo pár vřelých slov s pekařem po ránu), tak nějak zešedne. Lidé se odcizují, jsou lenivější (přiznejte se, komu se chce pracovat?), apatičtí, často i depresivní. Prostě se navzájem potřebujeme – a kolikrát stačí i úsměv – v době aktuální zombie apokalypsy to platí víc než kdy předtím.
I proto považuji za malý (velký) zázrak, že se 1000 Miglia letos nakonec uskutečnila – sice byla přesunuta z května na říjen, ale to vlastně ve finále jen změnilo kulisy. Poprvé se totiž ty nejkrásnější automobily světa předvedly ve společnosti podzimních odstínů, spadaného listí a té jedinečné atmosféry uklidňující sezony, kterou si citlivá duše umí užívat.
Trochu jinak
Jasně, kvůli aktuální situaci byla soutěž trochu zregulována a vše se odehrávalo zcela v souladu s platnými omezeními. Začalo to už streamovanou tiskovou konferencí a pokračovalo při samotné akci. V Brescii bylo v den startu patrné jisté napětí – diváků na Vialle Venezia bylo mnohem méně než v předchozích ročnících, lidé dodržovali rozestupy (po ulicích chodili policisté a na distanc či nutnost zakrytého obličeje slušně upozorňovali) a restaurace byly poloprázdné. To nám ale nezabránilo se po náročném nočním přesunu dálnicí pořádně nenajíst. Trochu smutné bylo, že se nekonal ani průlet stíhačů Frecce Trikolori, který mě vloni uchvátil. I přesto všechno ale vše běželo jako po másle – policisté na motocyklech byli připraveni na startu, ulice města uzavřené, závodníci se řadili na start.
V pozadí toho všeho se ale děly i další věci, které stojí za zmínku. Tak například z původních 410 posádek nakonec odstartovalo zhruba o 50 méně – a to z důvodů, které by možná nikdo nečekal. Někteří prostě účast na poslední chvíli zrušili ze strachu z nucené izolace, kterou si kvůli svým byznysům nemohli dovolit. Pár posádek projelo pouze startem a poté už se přesunovali domů.
Oficiální průvodce závodem, kterého jsme společně s nálepkami na vůz obdrželi před startem, ovšem mluvil hlavně o naději. 1000 Miglia je pro celou Itálii symbolem – a to nejen elegance klasických vozů, umu jejich konstruktérů či dosažených úspěchů na závodních tratích, ale i italského životního stylu. A v neposlední řadě je samozřejmě také velkým byznysem. Nejde jen o catering pro víc než tisícovku lidí, ale také o ubytovací kapacity, turizmus, navazující služby a prezentaci firem z prostředí renovací a údržby historických vozidel, které jsou se závodem úzce spjaty. Pro Itálii je 1000 Miglia zkrátka otázkou národní cti a už pouhý fakt, že i přes nepříznivé podmínky nakonec uskutečnila, je velká připomínka faktu, že Itálie se ze všech sil chce vzpamatovat a opět se postavit na nohy (a roztočit kola průmyslu a obchodu).
JDEME NA TO
Takže jsme si opět mohli užít to pestré a překrásné startovní pole, které v pohybu předvádí to nejlepší, co dal automobilový průmysl světu od druhé poloviny 20. do druhé poloviny 50. let. Už při tradiční procházce Brescií, jejíž ulice jsou provoněné směsí benzinu a oleje, se pomalu usazuji do melancholické nálady s tím, že si neustále musím připomínat, že se to opravdu děje. Že jsem skutečně v Itálii, konečně. V říjnu už obvykle sezonu spíš uzavírám a dokonce i vlastní soutěže, které pod hlavičkou Classicrallye.cz během sezony tvoříme, už bývají všechny za námi. Letos jsme ze šesti mohli udělat jen jednu, takže jistě chápete, jak moc mi přítomnost burácejících motorů chybí.
Dřív, než se stihnu sám dojmout, odbila druhá hodina a závod startuje. Okamžitě se proplétáme provozem a letíme směrem k Sirmione, jednomu z prvních průjezdních míst. Konečně máme chvilku klidu, s kávou a cigaretou sedím na kamenném molu a sleduji projíždějící vozy. Nálada se mění, jako by se prolomily ledy. Místní hoteliéři využili Mille Miglii k tomu, aby si alespoň trochu připomněli normální svět a kolem silnice prostřeli stolky, čímž na pozdní oběd přilákali místní i těch několik málo turistů, kteří zde byli. Noblesa se začala pomalu vyklubávat z tíživé nálady v Brescii a já do neuvěřitelně hlasitého brebentění krásné moderátorky v pršiplášti dokonce zaslechl i nadšený potlesk a pískot.
Konečně v pohybu. Obláčky kouře postupně rozplývají, a my obdivujeme tu krásu, kterou jsme považovali za tak samozřejmou, i když samozřejmá prostě není.
Seznam způsobilých vozů je velmi dlouhý, ale nepočítejte s tím, že vás s Jaguarem XK vezmou hned na první dobrou. Přednost mají raritní kousky.
CO JE K VIDĚNÍ?
Jádrem celého startovního pole jsou předválečné sportovní/závodní stroje věhlasných značek, přičemž v čele tradičně jedou vozy domácí značky z Brescie, známé jako O.M. (na startu bylo 8 kousků, zejména úchvatné typy 665 S a SS MM). Opět přehlídka nádhery a hlavně úcta k úplným kořenům závodů, čehož si vždy cením!
Masivní účast pravidelně předvádějí automobily značky Alfa Romeo, zmiňme 15 kusů modelu 6C v různých provedeních, od závodních typů 1750 SS Zagato ze začátku 30. let až pod 6C 2500 Super Sport Competizione z roku 1947. Třešničkou na dortu byla osmiválcová Alfa Romeo 8C 2300 Spider a úplným vrcholem brutální Alfa Romeo 8C 2900 A Botticella, jeden z nejcennějších (a nejhlasitějších) vozů na startu. Nechyběly ani nejrůznější Fiaty, oblíbenými jsou typy 508 či 1100, často s exkluzivními karoseriemi, ovšem letos jsme si všímali hlavně typů Fiat 514 v různých provedeních včetně 514 Coppa delle Alpi. Jedním z vrcholných zážitků pro milovníka italské techniky byla účast Fiatu 501 v silnějším provedení S. Jen pro připomenutí – typ 501 byl prvním modelem, který Fiat vyráběl po první světové válce. V letech 1919 až 1926 vznikaly různé verze – sportovní S a SS dolovaly ze čtyřválce 1,5 litru výkon 27, respektive 30 koní.
la donna più bella
Kromě Fiatů, Ferrari, Maserati a dalších byly letos hodně vidět i Lancie, a to zejména různé verze modelu Lambda, proslavených hlavně použitím bezrámové karoserie. Mám tyhle trakaře moc rád, ale letos mě uchvátil jiný vůz, naprostá pecka a dokonalé vyjádření ryzí elegance 30. let: Lancia Astura Sports Coupé z roku 1938, karosovaná francouzskou karosárnou Marcela Pourtouta. Astura je obecně vidět málo a když už, tak hravě přitáhne veškerou pozornost. Připomeňme, že se jednalo o vlajkový model značky, který v roce 1931 nahradil slavné modely Lambda a Bilambda. Astura byla zpočátku vybavena nezvykle úzkým motorem V8 o objemu 2604 cm³, který dosahoval výkonu 73 koní (maximální rychlost činila 125 km/h). Později měla i třílitr, právě jako ta na obrázcích kolem. Asturu jsem viděl v životě pouze několikrát, a vždy se mi rozklepali kolena z toho, jak na mě působila. Je úchvatná, představuje těžko překonatelné souznění výkonu, komfortu, stylu, elegance a připomínka značky, která se nejlépe předváděla na tradičních soutěžích elegance. Bože, snad je dodám #savelancia nebo alespoň #dontforget! Prosím…
Astury třetí a čtvrté série z druhé poloviny 30. let byly vybavovány těmi nejkrásnějšími karoseriemi tehdejší doby – kromě zmíněné dílny Pourtout připomeňme italské firmy jako Bertone, Boneschi, Castagna, Pininfarina, Touring či Viotti. Asturu si vzali do parády i další, z britských zmiňme Abbey Coachworks, Carlton Carriage London, Gurney Nutting, March nebo James Young, z Německa pak Otto Rasch a vznikla dokonce i Astura s karoserií od nám dobře známého domácího karosáře Sodomky (!).
KAROSÁRNY! a GIANCARLO…
Právě slavní italští karosáři, tedy respektive jejich výrobky, jsou nedílnou součástí 1000 Miglia. Jejich výtvory zdobí celou řadu různých představených vozů, ale najdou se i tovární kousky, které se jim svou elegancí a výjimečností jistě rovnají. Máme na mysli například celou pestrou paletu závodních vozů Bugatti, Bentley, Aston Martin, Healey, Talbot Lago či neuvěřitelně cool Delahaye, co vypadali nepopsatelně sexy. Letos se nám ukazovaly rovnou dvě, obě zastupující veleúspěšný závodní typ 135 známý jako „coupe des alpes“. (Hned si vzpomenu na nejlepší reklamu na dobré pití v podobě Gentlemen´s Wager II, kde s ní Jude Law za dohledu Giancarla Gianniniho projíždí z Itálie do Monaka…).
Obě sportovní verze CS v typicky modré barvě poháněl šestiválec s rozvody OHV a výkonem kolem 100 koní, což stačilo k dosažení rychlosti až 150 km/h. Úchvatné závodní stroje připomínaly dobu své slávy – ke konci 30. let Delahaye vítězily při LeMans, v Monte-Carlu, ale svých úspěchů dosáhly i při dalších velkých evropských podnicích. Netřeba dodávat, že vidět je v akci je neopakovatelný zážitek. Instantní láska, a i kdyby byl člověk poloviční ignorant, tohle přece musí milovat.
Nelze vynechat další značky, bez nichž by to nebylo úplné. Kromě různých Mercedesů, Porsche, BMW, Triumphů, Austinů-Healey či MG to jsou hlavně italské „garážové“ značky, které nás hodně baví. Letos jsme mohli obdivovat nečekaně pestrou smečku: Cisitalie, Oscy, Siaty, Ermini a další… Pokud vás tohle téma trochu víc oslovuje, máte na zimu co dělat. Ke studiu je toho dost.
NAŠE KÁRA
Stejně jako v loňských ročnících, i letos jsme vyrazili s kolonou z Brescie a užívali si průjezdy centry historických měst. Náš testovací Opel Insignia GSi potěšil hlavně skvělým podvozkem, který si hravě poradil s italskými nerovnostmi, ale i dostatečným komfortem a výkonem. Fakt mě bavil, za babku poslední slušný Opel, nezmixovaný s tím ostatním, co PSA prodává bezvěrcům.
STÁLE LEPŠÍ
Čím jsme se dostávali víc na jih směrem k Římu, tím byla nálada kolem příjemnější, lidé uvolněnější a závodníci snad také. Zajímavostí bylo, že průjezdní kontroly byly letos bezkontaktní – vůz prostě jen přibrzdil na náměstí, byl v rychlosti představen moderátorem a jel. Cílem bylo zabránit kontaktu maršálů s posádkami. Samozřejmostí bylo i průběžné měření teploty posádek. Změny se dotkly i oběda (jediná zastávka přes den kromě tankování), ale i společenských večerních událostí, které postrádaly onu elegantní opulentnost ročníků minulých. O to víc lidé zaplňovali svými příspěvky sociální sítě a o to větší radost panovala po průjezdu všech účastníků cílem. Ostatně i naše (a)sociální účty jsme stihli slušně naplnit už během akce…
forza ferrari!
Součástí závodu byl letos již podesáté závod Ferrari Tribute, připomínající úzké spojení značek Freccia Rossa a Ferrari. Více než 70 vozů startovalo brzy ráno a vynikaly mezi nimi například dva ultimativní kousky Monza SP1 a SP2 nebo Ferrari F40. Novinkou bylo partnerství 1000 Miglia s klubem Supercars Owners Circle – vybraná skupinka supersportovních vozů mohla jet (sice krocená organizátorským Mercedesem) se závodem. O tomhle jsme přemýšleli i v ČR a nakonec jsme zatím účast superaut při našich rally neumožnili. Ale možná je čas to přehodnotit. Chtěli byste se projet? Kromě různých zajímavých kreací od Lotusu či McLarenu vypíchnu hlavně Lamborghini Diablo VT, které člověk zase tak často nepotká a již se stihlo stát přitažlivým youngtimerem, nebo vozy italské značky Dallara.
Během naší cesty Itálií jsme se Dallarou setkali hlavně při rychlé prohlídce její centrály v obci Varano de´Melegari. V rámci soutěže prezentovala společnost zaměřující se už od začátku 70. let na stavbu závodních strojů a v posledních letech i servisní a inženýrskou podporu supersportovních modelů různých značek hlavně svou novinku v podobě Dallary Stradale. Tento extrémně aerodynamický supersportovní vůz těží z dlouholetých zkušeností s výrobou karbonových částí a k pohonu využívá čtyřválec 2.3 EcoBoost známý z Fordu Focus a naladěný na výkon 400 koní. Při hmotnosti kolem 850 kg Dallara předvádí skutečně impozantní výkony.
TOSKÁNSKO
Do Říma jsme nakonec nedojeli. Raději jsme si cestu zkrátili a v pátek večer Itálii „řízli“ napříč a ubytovali se v horách v Toskánsku. Naším útočištěm se stalo městečko Abbadia san Salvadore a místní restaurace U kočky a lišky (Il Gatto e la Volpe) nás zachránila úžasnou kuchyní i silným vínem předtím, než jsme konečně ulehli v jednom z hotelů. Stejně jako obvykle, vstávali jsme kolem sedmé, abychom stihli kolonu vozů Ferrari v Radicofani. A začalo to nanovo – nepopsatelné řidičské situace, rychlost, radost z krásných aut i míst. Prostě ryzí Itálie, ryzí 1000 Miglia, kterou jsme si užívali až do nedělního průjezdu cílem v Bresci.
VDĚK A VZPOMÍNKY
Strávit během letošního roku, kdy došlo ke zrušení většiny akcí, čtyři dny ve společnosti více než 400 úchvatných závodních strojů a být součástí cesty „za červenou šipkou“ bylo skutečným balzámem pro duši. Popsat atmosféru či alespoň přesněji přiblížit celé startovní pole je úkol, který by vydal na knihu. Stejně tak není možné předat všechny zážitky, jednotlivosti, drobné radosti, které člověk při průjezdu Itálií zažije. Ale tak proto tu máme Ondru Kroutila a jeho skvělé fotografie, ne? Video vás také čeká, aktuálně vzniká ve spolupráci s individuem zvaným Je Tma Jetam. Jestli je MM skutečně nejkrásnější závod světa? Bezpochyby, a v této bláznivé době možná ještě víc, než kdy předtím.
Fotogalerie
