1000 Miglia 2024: pár slov a obrovská fotogalerie
1000 Miglia po… Kolikáté vlastně? To není podstatné, stále je to skvělá jízda Itálií plná zážitků, které se dají tak maximálně zprostředkovat. A k tomuto účelu jsme pro vás připravili pořádnou fotogalerii od Ondry Kroutila.
Text: František Vahala, Foto: Ondřej Kroutil
Přiznám jsem, že jsem měl velkou touhu napsat o dalším výletu na slavný závod hned den či dva poté, co jsem v sobotu v noci parkoval naší Alfu Romeo Stelvio v garáži v Litoměřicích. Čelní okno se stalo pohřebištěm hmyzu všech druhů, stejně jako bílá maska chladiče. Možná to přesně odráželo, jaká jízda to byla – celkem skoro 4000 kilometrů, průměrná rychlost 59 km/h, spotřeba 13,0 litrů. Benzinová Alfa se ukázala jako skvělý parťák, který je přesně naladěný na rozbité italské silnice, dvoulitr s výkonem 280 koní potěšil svou pružnost (a to přitom neumí pořádné otáčky) a podvozek přesvědčil o svých kvalitách i přes fakt, že musel pracovat s nesmyslnými 21palcovými koly edice tributo italiano s nízkou pneumatikou.
To jsou opět ty detaily, co dotvářejí atmosféru. Podobně jako přípravy na cestu, podobně jako stresy před akcí, kdy se člověk snaží dotáhnout resty, aby neměl na „dovolené“ nic, co by mu leželo v hlavě a rušilo zážitky přítomnosti.
Na 1000 Miglia už jsme byli asi dvanáctkrát – poprvé už snad v roce 2007, ale jistý si nejsem. Každopádně se od té doby změnilo mnohé. Akce je mnohem víc zorganizovaná, zajištěná a možná i malinko sterilnější. Náš tým už tam nejezdí jen tak, pro článek do časopisu, který už ani neexistuje, ale vyrážíme prakticky na týdenní pracovní cestu, protože ač ne jako účastníci, už jsme součástí akce. Jezdíme za přáteli, za penězi, za příležitostmi. A hlavně za starými auty…
A to je ten velký rozdíl, který snad nadšenci-amatéři nikdy nezažijí, protože jinak ztratí určitou část aury celé show. A to bych nikomu nepřál. Odstup umožňuje (a sem tam trochu vynucuje) určité hodnocení, nebo minimálně srovnávání. Nevím, jestli to je věkem nebo prostými fakty, ale dřív to prostě byla větší „jízda“.
Je možné, že už jsem si prostě jenom zvyknul, možná bude lepší si vychutnat řádky ryzí radosti od někoho, kdo to zažije poprvé, kdo nezná konkrétní auta a lidi ve startovním poli, kdo nemá tolik zkušeností… Třeba se tam objeví to neředěné nadšení z věcí, které mě už připadají samozřejmé. Věřte, že bych si moc přál, aby samozřejmé nebyly. Jenže všechno se vyvíjí, posunuje. Žádné z mých slov ani v nejmenším nenaznačuje, že by mě ta celá nepřenosná jízda nenaplňovala, nebavila nebo že si svého privilegia nevážím.
Právě naopak – každý další ročník ukazuje, jak moc jsme společně s kamarádem Ondrou Kroutilem (a naší proměnné party) propadli kouzlu té svobodné jízdy, toho skutečně nejkrásnějšího závodu na světě. Jen už na to celé člověk kouká trochu jinak, oči nejsou tolik zastřené nadšením, ale spíš rozebíráme technické detaily jednotlivých aut, v nichž už se jakžtakž orientujeme. A mnohem více oceňujeme schopnosti – třeba i ty „obyčejné“, řidičské, které jsou třeba k tomu, aby posádka dovedla svůj vůz do cíle. Letos to bylo pět dní plných kilometrů, celková vzdálenost dosáhla na 2200 kilometrů, v pátek se jelo přes 600 km… Pro informaci, na start se postavilo přes 500 automobilů z let 1927 až 1957. Já většinu dne pracoval jednoduše jako řidič zmíněného Stelvia, což je role, která mi hodně vyhovuje. Zaručeně máte čistou hlavu, protože v náporu neustále se měnících situací a dynamiky provozu, kde místo omezení, regulací a předpisů platí gentlemanské způsoby, nemáte čas myslet na blbosti.
Takovou jízdu reálně jinde člověk nemá šanci zažít. Proto už víme, že 300 koní v normálním autě je minimum, aby člověk stíhal, co potřebuje. A zmíněná slušná kára musí umět zatáčet, brzdit a reagovat a zároveň neotravovat, jak to většina moderních aut dělá. Takže vybírejte pečlivě. V tomto ohledu „stárnoucí“ Stelvio po faceliftu nejde než pochválit – vlastně všechno fungovalo přesně tak, jak jsme potřebovali.
Už nebudu znovu a dokola popisovat, co všechno na 1000 Miglia uvidíte. Není to cílem, už jsem o tom psal mnohokrát. Každý rok nás překvapí desítky aut, která jsme předtím (nebo minimálně dlouho) neviděli. A to je paráda – vybírat skutečné „špeky“ z nesmírně bohatého startovního pole, řešit jejich kvalitní rodokmen, probírat se historií, nevycházet z údivu. Užít si střídání počasí, ale i italských měst, která znám jen z průjezdů historickými centry za doprovodu nadšení nespočtu diváků kolem trasy. A tak mi to vlastně i vyhovuje – rychlá káva v Orvietu, kde jsme okoukli neskutečnou katedrálu, ale zase rychle pryč. Zastávky v mnoha různých městech, vesnicích, horských pasech, malebné toskánské krajině nebo rovinách podél moře. Za těch pár dní nasaji Itálii přesně tak, jak mě to baví. A celý ten zážitek má navíc v sobě vůni benzinu a spáleného oleje, potu, prachu z cest a tolika hezkých okamžiků, že vyplouvají na povrch až s odstupem. Ale stejně, jsou nepřenosné…
A tak už zanechám svého blouznění o cestě z Brescie do Říma a zpět a nechám vás, ať se do toho ponoříte sami. Myslím, že obrazového materiálu k tomu máte k dispozici dost…
Děkujeme partnerům, zejména Alfa Romeo Česká Republika a Slovensko a Vredestein.
Oficiální stránky 1000 miglia jsou zde.
Fotogalerie
