Alfa Romeo Giulietta Spider: holka, co nestárne
Celá dlouhá dynastie spiderů milánské značky začala právě u Giulietty. Jak se lépe nechat unést nadčasovou krásou a jedinečným jízdním zážitkem, než ve společnosti obratného roadsteru z první série? Koneckonců, čím by byl Romeo bez Julie, že?
Text: František Vahala, Foto: Ondřej Kroutil
Původ slova spider ve spojitosti s dopravou lze hledat už v dobách koňských spřežení s vysokými koly a malým prostorem pro posádku. V oblasti automobilů spider tradičně symbolizuje lehký, sportovní roadster – esenci toho, co symbolizuje sportovní auto. Právě Giulietta byla pro Alfu Romeo první z dlouhé řady, která tento formát následně rozvíjela dalších 50 let. Zjednodušeně: čistý styling, zábavné jízdní vlastnosti a relativní dostupnost.
Samozřejmě, že v době, kdy vznikla Giulietta (tipo 750 a později tipo 101), už měla milánská značka za sebou celou řadu zajímavých otevřených automobilů (připomeňme závodní stroje z předválečné či meziválečné doby), ovšem po válce za pokusy s kabriolety stály zejména proslulé italské karosárny – ze zásadního modelu 1900 je tvořily například karosárny Boano, Ghia Aigle, samozřejmě Pinin Farina či Touring (ač v menším počtu) a další. I přes značný obchodní úspěch byla Alfa 1900 a její deriváty stále docela drahým špásem (ač o třetinu levnější než dobíhající Alfa Romeo C6 2500 Freccia d´Oro).
Průměrný poválečný italský zákazník potřeboval něco, co se později nazývalo jako „lidová Alfa“. Ta v podobě Giulietty přišla s rokem 1954 a svůj potenciál naplnila bez diskuze: během životního cyklu vzniklo přes 157 000 kusů, čímž zásadně přispěla k posunu automobilky do společnosti objemových výrobců.
Rodina Giulietta Tipo 750 byla dítětem inženýra Orazia Satty Puligy. Za tehdy nový, dnes legendární čtyřválec 1,3 (a později až 2,0 litru) byl zodpovědný Giuseppe Busso, za obratný podvozek zase Ivo Colucci. K tomu se ještě dostaneme…
Giulietta byla dlouho očekávaná a rodila se v bolestech. První sedany (berlina) byly sice postavené už v roce 1953, ale měla dost dětských nemocí – za všechny jmenujme hluk v kabině při vyšších rychlostech. Inženýři (zde lze hledat i stopu ex-Porsche inženýra Rudolfa Hrusky) měli plné ruce práce s vychytáním problémů a uchlácholení veřejnosti i akcionářů. Shodou všech událostí se stalo, že se nakonec první představilo nadčasové kupé od karosárny Bertone (design Franca Scagliettiho), a to v Turíně v dubnu 1954. Výroba i tak začala až o rok později, kdy se na stejném místě předvedla výchozí čtyřdveřová berlina (a ta se začala vyrábět až v roce 1956).
Do té doby už byl hotový i spider, s finální produkční verzí dostupnou od podzimu 1955. Za nápadem na otevřený roadster/spider nestál nikdo jiný než americký dealer značky Max Hoffman, který byl (správně) přesvědčen, že s tímto konceptem v USA zaboduje. Milánská automobilka se obrátila na karosárnu Pinin Farina. Upřímně, tým kolem Battisty to neměl jednoduché už jen kvůli zmíněnému Sprintu (kupé) od Bertoneho, které se stalo už tehdy instantní klasikou, jejíž elegance i sportovního šarmu si užívaly například i hvězdy stříbrného plátna jako Sophia Loren, Gina Lollobrigida či britská kráska Diana Dors.
Pinin Farina ovšem nezklamal a předvedl nádherný design dvoumístného roadsteru, jemuž se brzy začalo říkat „la piu amata degli italiani“. To nejkrásnější z Itálie koncentrované do elegantních, snadno rozeznatelných tvarů. Kvůli jisté podobnosti tvarů s Lancií Aurelia B24 Spider (taktéž studio Pinin Farina, představená 1954) se Giuliettě brzy začalo říkat i „Aurelia pro chudé“. Ale v tomto případě ani nebyli ani chudí nijak ochuzeni…
Pravdou je, že i když je designový jazyk obou vozů trochu příbuzný, každá část karoserie se od kupé odlišovala – kratší byl dokonce i rozvor (2200 mm namísto 2380 mm). Pohon zpočátku zajišťoval zmíněný hliníkový čtyřválec DOHC s pětkrát uloženou klikovou hřídelí a jedním karburátorem Solex 35. Dosahoval výkonu 70 k při 6000 ot/min.
Pro Pinin Farinu šlo o první masově vyráběný automobil, který v Turíně stavěl. Popularita na sebe nenechala dlouho čekat – obratná Giulietta si získala druhou polovinu 50. let v Evropě i v USA (ač zde byla nesrovnatelně dražší). S rokem 1959 přišla druhá série s výkonnějším motorem (80 k), nechyběla ani silnější verze Veloce (90 k). Zároveň s tím došlo k prodloužení rozvoru kol na 2250 mm. Třetí série, rozeznatelná zejména podle větších zadních světlometů a komfortnějšího interiéru), přišla v roce 1961. S příchodem Giulie o rok později byl Spider vybaven novým motorem 1,6 litru (a pětistupňovou převodovkou) a přejmenován na Giulii 1600 Spider (tipo 101, bylo to trochu matoucí, protože ještě před rokem to byla Giulietta). V roce 1964 vznikla ještě ostrá verze Giulia Spider Veloce s výkonem až 112 k a maximální rychlostí až 180 km/h.
V letech 1955 až 1962 bylo vyrobeno celkem 14 300 kusů Giulietty Spider plus dalších 2796 verzí Veloce. Abychom byli kompletní, Giulia 1600 Spider dosáhla na celkový počet 9250 kusů a Veloce pak na dalších 1091 kusů, což dělá celkem 27 437 spiderů této řady.
Doufám, že vás suchá, i když důležitá čísla příliš nezahltila. Raději se ponoříme do šťavnaté reality jízdy s jednou krásně zrenovovanou Giuliettou Spider v úžasné barvě Celeste Blu. I ona po krátce po svém narození v dílnách San Giorgio Canavese v Turíně zamířila do USA, kde jí natěšenému prvnímu majiteli prodal zmíněný Max Hoffman. Do Evropy se vrátila až v roce 1994 a nedlouho poté jí čekala komplexní renovace. V minulém roce přes Holandsko a Německo doputovala do České republiky, do sbírek Portu Gallery. Když to vezmu kolem a kolem, holka už je celkem zcestovalá. Ale automobil byl stvořen k pohybu a nikoliv odpočinku, takže se snažím nepromarnit ani chvilku, abych s ní vyrazil na další projížďku a udržoval jí v dobré kondici.
Každé startování je rituál připojení nabité baterie, kontroly kapalin a tlaků a následného „přemlouvání“. Zrovna Giuliettě to moc dlouho netrvá – během minutky už krásně drží otáčky, s uspokojením sleduji tlak oleje a manévruji do prostoru.
Jaké to je řídit automobil, který se objevil v celkem 235 filmových scénách? Jedním slovem snové… Giulietta má všude přirozený respekt a pozornost, nelze jí přehlédnout. Otáčí se všichni, koho zrovna míjíme. Sympatické je, že výfuk není příliš hlučný, spíš tak hezky ryzí, s určitou jiskrou, ale například s hukotem velké Alfy 1900 nebo Sprintu se nedá porovnávat. Hliníkový čtyřválec je skvělý – chtivě reaguje na každý letmý dotyk plynového pedálu a s chutí se vytáčí až k hranici 6000 otáček. Bez jakéhokoliv zaškobrtání. Čtyřstupňová převodovka s řazením již na podlaze má uklidňující přesný chod, zakončený příjemným „kliknutím“. Celek se ovládá extrémně snadno, dokonce i elegantním volantem bez posilovače bez problémů manévruji městem.
Teprve na otevřených silnicích se ale naplno projeví kouzlo jízdy s větrem ve vlasech. Hrozné klišé, ale kde jinde by mělo platit? Giulietta Spider překvapí nejen dynamicky – z dnešního pohledu moc nejede, ale při hmotnosti 860 kg je výkon zcela dostačující – ale i schopností tehdy pokročilého podvozku. Je komfortní, trochu se naklání, trochu se kroutí, ale s jakou grácií zvládá kroužit oblouky? Těžko srovnávat se současnou produkcí. Tohle je prostě čistá radost. Vpředu pracují dvojité lichoběžníky a stabilizátor, vzadu tuhá náprava, ve všech rozích jsou tlumiče i pružiny. O celkovém sladění vůbec nepochybujte, Alfa se vede jistě a citlivě a pro sportovnější styl nabízí i dost dobře dávkovatelné a účinné bubnové brzdy na všech kolech.
Tohle je fakt jen o tom, že se usmíváte do okolí. V pohodě projíždět krajinou 80tkou, nespěchat, těšit se ze svobodného pohybu, jen tak dělat radost. Vzít někoho blízkého celou letní neděli se toulat silničkami, domů se vrátit až se setměním a zážitek vstřebávat u lahve dobrého italského vína.
Vůz patří do sbírek investičního subjektu Portu Gallery.
Fotogalerie
