Text: Jan Rudzinskyj, foto autor
Praha – Stonehenge a zpět v jednom zimním dni
To jsem takhle na Facebooku zahlédl video nějakýho bláznivýho týpka, jak jede v opravdu hustým autě, který si sám postavil a který elegancí navazuje na dobu Elišky Junkový. auto se jmenuje jarineta Ten chlápek měl na hlavě cedník. Jo, skutečně cedník – jako přilbu. Řekl jsem si, že se s ním chci poznat. Vesmír tahle přání baví a tak je eviduje a plní. Jen to není hned zítra. Tohle bylo zhruba před půl rokem.
Tenhle příběh je pravda ať visim, jestli vám budu lhát…
Potom se stala “Vánoční výzva”. Něco, co úplně přeformátovalo můj pocit z letošních Vánoc. A přeformátovalo pozitivně. Rozhodl jsem se už před rokem, že někomu věnuju let dvouplošníkem. Jen tak pro radost. Zveřejnil jsem výzvu na FB, že kdo chce, může nominovat někoho, o kom si myslí, že by mu to opravdu udělalo radost, nebo pomohlo v jeho životní situaci. Vyhrála to kamarádova žena.
Po roce jsem se rozhodl výzvu zopakovat. Prostě pro radost z dávání. Pro radost ze sdílení. Protože můžu. Protože se cítím být bohatý a obdarovaný.
Letos se ale strhla lavina. Pozitivní lavina. Ten kamarád, jehož žena vyhrála, se přidal jako první a nabídl zdarma svou konzultaci o bydlení, architektuře a Feng Shuei. Potom další kamarádi, jež mají pekárnu, nabídli svůj skvělý (jím ho pravidelně, takže to vím) kvasový chléb pro někoho na celý leden zdarma. A pak další: jeden, že naučí někoho létat s RC modely, jiná dala seberozvojovou konzultaci, focení, další létání atd, atd. Naprosto úžasná lavina sdílení a darování. Připojovali se další lidé, už ne pouze moji kamarádi a stalo se z toho NĚCO VÍC…
Něco, co nás všechny přesahuje. Něco, co udělalo svět hřejivějším.
A právě v téhle době jsem se seznámil s Jarynem Hořavou, tím divným chlápkem s cedníkem na hlavě. Přidal se do výzvy a nabídl, že výherce letu sveze svým speciálním autem “Jarinetou”. Zatím jsme to ani nezveřejnili, takže to vlastně neví ani výherce, to ale nyní nevadí.
Začali jsme si psát a nedávno mi poslal článek z pera redaktora Kalvy, který je známý svým letem s Ing. Janem Kašparem z Prahy do Mělníka. Tentokrát sice opět psal o Janu Kašparovi, ne však o aviatice, ale o tom jaký byl Jan vášnivý automobilista. Popisuje společnou cestu do Paříže, kde Kašpar zamýšlel zakoupit motor Gnome, avšak namísto toho přivezl “racera”, tedy závodní auto. To auto nebylo zase tak závodní, jak uváděl prodejce. Vlastně to byl dost křáp a tak se cesta z Paříže do Pardubic protáhla na několik pekelných dnů. To vše bezprostředně před Vánoci. To byli chlapi tehdy, říkám si a probírali jsme to i s Jarynem. Taková cesta otevřeným autem a v prosinci. Nato mi Jaryn poslal fotku jak s jiným svým custom buildem byl v Krkonoších na sněhu.
To už jsem nevydržel a říkám, že bych jel taky. Tak jo, kdy? Zněla odpověď. Tady naposledy jsem měl možnost se ctí vycouvat, leč já nechtěl. Chtěl jsem zkusit nepoznané. Jaké to je jet s autem, které že nemá topení? Haha, tohle nemá ani čelní sklo. Začali jsme plánovat možné směry a dnes to přišlo. Ráno jsme zjistili, že je příjemných -3 °C a lehce sněží. Lepší počasí jsme si nemohli přát.
Vyrazil jsem tedy svým Range-Roverem Sport se zapnutým vyhříváním sedačky (potřebuju naakumulovat co nejvíce tepla – bude se to hodit později) směr Nový svět. Tak se totiž jmenuje místo, kde Jaryn sídlí. Mystičtější už to být nemůže.
Sice jsme se nikdy neviděli, ale hned je nám jasné, že si budeme rozumět. Honem převléct a naskáčeme do Jarinety. Destinace máme hned dvě. Nejdříve chceme navštívit kopii Stonehedge, která stojí za Prahou jako dekorace do filmu a potom, budeme-li se na to cítit a budeme-li sebe ještě vůbec nějak cítit, vyrazíme do Mladé Boleslavi za kamarády do Leteckého Muzea.
Jízda Prahou v tohle aparátu je zajímavá. Co zajímavá, fascinující. Sedíme v tandemu, nejdříve vykukuju ale pak čím dál míň a míň, aby na mne tolik nefoukalo. Navlékl jsem na sebe veškerou výbavu, co mám z dvouplošníka, ale pochybuju, že to bude stačit. Je zvláštní sedět takhle za těžištěm. Cítím, jak auto uhýbá zadkem pod tím mým, cítím vše, co dělá a Jaryn jede jako by se nechumelilo, jenže ono chumelí. Jarineta však statečně drží v každé zatáčce a co teprve až vyjedeme do vesniček kolem Karlštejnu. Tam je sněhu na silnicích habaděj, ale nikomu to nevadí. Nám teda nejmíň. My totiž jedeme. Pouze jedeme. My nepotřebujeme nikam dojet. Nepotřebujeme někde být a už vůbec ne na čas. Naším cílem je cesta sama, a co bude na konci, je bonus.
Mrznou mi nohy? Jo. Mrznou mi ruce? Jo. Mrzne mi nos? Tak ten teda opravdu hodně. Koupil jsem si po cestě do Prahy indulonu, že si nos namažu, ale v nástupním vzrušení jsem na to zapomněl. Doufám, že mi neupadne. Chyběl by mi chlapec jeden…
Pomalu se probíjíme na místo, kde stojí maketa kamenného Stonehedge. Zbývá poslední kopeček po louce, ale ten nevyjedeme. Kdo by myslel, že ledová cesta zastaví Jarynetu, byl by na omylu. Jaryn nasazuje řetězy a můžeme jet dále. No takhle rychle to ale nebylo. Promrzlé prsty, řetězy jak to ony krásně umí, se zamotávaly do sebe a objevit jak je umístit na kola aniž bychom si u toho ublížili – k tomu bychom potřebovali disponovat technickými dovednostmi Enza Ferrariho a Colina Chapmana. Ještě že to dělá Jaryn. On totiž tyhle schopnosti a dovednosti má.
Takže teď už opravdu jedeme. Překonáváme poslední kopeček, objíždíme Felicii, v níž spí hlídač, jež má asi tuto pamětihodnost střežit. A už se blížíme.
Ne ale přímo, hrrr na ně. Ale pěkně zdálky párkrát obkroužíme celou areu a přibližujeme se něžně jako ke krásné ženě. Teprve potom můžeme stavbu penetrovat a obkroužit i vnitřní kruh. Na závěr ještě nezbytné focení a selfie (kde bychom bez něj byli).
A můžeme jet zpět. Jaryn vypadá odhodlaně, chce jet dál i do Mladé Boleslavi, mě to však stačí. V týdnu máme letět do Rakouska na vystoupení a tak raději nebudu svůj tělesný systém příliš napínat.
Po cestě zpátky mám tu čest Jarinetu řídit. Jedu jako s hnojem, řazení je jiné, pedály u sebe a já mám široké boty, ale i tak je to zážitek, na který se nezapomíná. Zajímavé je, že jakmile řídím, není mi zima. Prostě není. Soustředím se na jízdu natolik, že si přijdu jako v autoškole, ale užívám si to. Že se za mnou sune nějaká Fabie? No a co? Předjeď mne, když to dokážeš.
Do pražského provozu si již netroufám a tak řídí opět Jaryn. Zajdeme na oběd stylově do Čínské restaurace a pak k němu a chvíli už jen klábosíme o autech a ženách a životě.
Nikdy předtím jsme se nepotkali. Možná už se už třeba nepotkáme, ale společný zážitek, který máme, tu zůstane s námi až do samého konce.
Mám teď náročné životní období a můžu říct, že zvednout prdel a udělat něco co je šílený a všichni říkají “přece se to nedělá”, je velmi osvobozující a léčivý.
Doporučuji všem…
Fotogalerie
