Chevrolet Caprice Classic – nádech 80. let, co vás ukonejší.
Já a rodinné kombi? Taková hloupost! Ale počkat, kde už jsem to… Někdy dokážu překvapit sám sebe. Plný nadšení se soukám z Jaguaru XK120 a ruce se mi klepou adrenalinem, ale už po půlhodině se spokojeně rozvaluji na veluru přední lavice amerického kombi a přemýšlím, kde vzít prachy, abych si ho koupil. 1985 Chevrolet Caprice Classic se mi dostal pod kůži. Proč? Zkusím vysvětlit…
Text: František Vahala, Foto: Ondřej Kroutil
Kam zařadit název Chevrolet Caprice? V USA ho dobře znají, je to dlouhá linie full-size automobilů od lidového Chevroletu (patřícího pod koncern GM, kam spadá třeba i Cadillac), která začala svou cestu v roce 1965 a skončila až v roce 1996. Další modernější auta s tímto názvem vznikala také, ale ty už nás teď nezajímají. Podstatné je, že zejména v prvních dvou generacích vznikalo mnoho krásných aut různých karoserií, která se během modelových roků průběžně proměňovala a podobně jako u jiných rozšířených amerik, i Caprice dalo světu řadu zajímavých designů a stylů. Caprice byl v USA 60. a počátku 70. let něco jako u nás škodovka – nejrozšířenějším autem pro všechny, kterým se běžné rodiny přesouvaly napříč státy. Full-size auto na rámu s pohonem zadních kol mělo i šestiválce, ovšem každý normální člověk sáhl po jedné z mnoha V8, co se pod dlouhou kapotou vystřídaly.
Nás zajímá hlavně třetí generace, která se s hranatým designem vyráběla od roku 1976 do roku 1989, a to asi v patnácti továrnách napříč USA. Doplníme, že se bavíme o generaci, která se proti předchůdci zmenšila – a to z hlediska rozměrů i hmotnosti. Rozvor byl zmenšen na „pouhých“ 2900 mm (z 3090 mm). Pořádný rozvor, tedy 3200 mm, zůstal pouze u wagonu, který vám představujeme. Z dnešního pohledu celková délka 5479 mm rozhodně nezní jako downsizing, ale prostě už žijeme v jiné době. Samozřejmě, že kupé či sedany byly o něco menší, neboť využívaly i zmíněný kratší rozvor. Ale pořád to byl kus auta, jak se sluší a patří.
Automobily modelového ročníku 1985 (vyráběné v roce 1984) se dočkaly revize nejen v interiéru (k tomu se dostanu), ale i pod kapotou velikosti parkoviště u Lidlu. Různé vidlicové šestiválce či poněkud bizardní naftový 350 V8 necháme stranou (stejně po necelém roce skončil), nás zajímá V8 305 cui, tedy pětilitrový benzinový osmiválec. Ten dostal elektronické zapalování a zvýšený kompresní poměr na 9,3:1. I díky tomu nabídl se čtyřkomorovým karburátorem Rochester výkon 167 k a 332 Nm točivého momentu. V Evropě se samozřejmě takové hodnotě smějeme, zejména když vezmeme v úvahu hmotnost 1845 kg (bez řidiče!), ale v Caprice to kupodivu stačí. K přenosu síly byl používán pouze čtyřstupňový automat (GM Turbo Hydramatic THM 700-R4).
Ptáte se, co je tedy na tomhle autě tak skvělého? Už jen pouhý pocit, když s ním plujete krajinou – to je to trapné klišé, co používají všichni, co milují bublání osmiválce pod kapotou. Jenže to je taková pravda, že by se dala tesat. Stačí se uvelebit, přepnout páku na D a vyrazit. Caprice se probouzí asi jako já po divokém večírku – skutečně pomalu, pozvolna se dává do pohybu, bez chuti po otáčkách, beze spěchu s tím, že převodovka pracuje zhruba stejně svižně jako závodní šnek. Než se ale rozkoukám v pokojíčku interiéru, jedeme cestovních 60 mph a vlastně je to všechno v pořádku.
Ta lehkost ovládání je totiž návyková – na řízení velkým volantem stačí dva prsty, hranatá karoserie je tak prosklená, že vidím do všech stran a mám jasnou představu o konturách auta a velurová lavice vpředu je měkoučká. A navíc – u modelového ročníku 1985 došlo ke změnám v interiéru, takže jakoby dřevěné dekory na palubní desce nahradily jakoby hliníkové. Kupodivu to vypadá o dost lépe, a to i po letech. A navíc to 1,5dinové rádio a ovladač klimatizace! Krása. Nové byly i různé přepínače, které mají správnou mechanickou odezvu. Přístrojový štít byl běžně horizontální, ale námi testovaný kousek má příplatkový kulatý, doplněný o nějaké ty ukazatele (třeba zbytečný economy).
Interiér velkého Caprice mě baví i z jiného důvodu, než svou estetickou jednoduchostí, která zase přichází do módy, ale i svým uspořádáním. Sedím totiž v autě, které pojme osm pasažérů! Dvě řady jsou lavice po třech, ale největší pecka se nachází v kufru. Víko zavazadlového prostoru lze otevřít buď klasicky dolu, nebo do strany – to aby mohli pohodlně nastoupit další dva pasažéři, kteří sedí proti směru jízdy! A mohou si elektricky stáhnout celé zadní okno! Nemluvě o tom, že mají k dispozici odkládací prostory i popelníček. Boží záležitost. Netřeba dodávat, že dvě řady lze chytrým mechanizmem celé sklopit, takže vzniká pevná rovina o délce více než dva metry. Právě jsem objevil skvělé auto na cestování ve dvou (a případně se psem).
Další věcí, co mě na tomto zlatém kombi uchvátila, je jeho stav. Caprice má totiž najeto jen lehce přes 8000 mil (tedy necelých 13 000 km) a je to na něm skutečně vidět. Nic není ošoupané, poničené, celý interiér je jako ze škatulky (ok, kecám, trochu na mě padá odlepující se látka stropu). Takhle zachovalé auto, které primárně sloužilo americkým rodinám pro polykání dlouhých vzdáleností, zkrátka člověk jen tak nepotká… Navíc v jižních Čechách! Po dovozu z USA sice došlo na nakování střechy a pátých dveří, ale jinak jsem kromě jednoho škrábance nenašel žádnou vadu na kráse. Stačil menší servis (výměna benzinového čerpadla, hadiček, těsnění) a Caprice je plně funkční, kromě zmíněných drobností, které se dají snadno řešit. Spíš jde o to, jak všechno skvěle sedí, což vidíte už při zavření bočních dveří zvenku. A jak je všechno čisté a prakticky voní novým autem.
Od jízdních vlastností Caprice nikdo asi nečeká žádné zázraky, ale tady je při plavné jízdě alespoň cítit, jak je všechno pevné, jak auto drží pohromadě a jen minimálně se kroutí. Jak balonové pneumatiky 225/75 R15 krásně filtrují nerovné silnice a lehké řízení odpovídá náladě zbytku techniky. Je úžasné si vyzkoušet Caprice v podobném stavu, v jakém se prodávalo v půlce 80. let…
Jen nerad opouštím ten hebký pokojíček krásně vystlaného vnitřního prostoru. Dotankuji něco benzinu a opět naposledy za zhruba 15 vteřin zrychlím na 60 mph. Myslíte, že by to chtělo nějaký swap za pořádný big-block? Ne v tomto případě, tady se ctí originalita, upravil bych auto, které už má naježděno mnoho kilometrů, ale ne toto. Dopřál bych si jen trochu hlubší tóny výfuku. Dojíždím zpět do showroomu Veteráni na Truc, odkud jsem si vůz zapůjčil na projížďku.
Když to vezmu kolem a kolem, nemám vůbec žádný racionální důvod, abych wagon za 450 000 Kč potřeboval. A vlastně mě neuchvátil ani ničím specifickým, snad vyjma jedinečného stavu a celkové přívětivosti – a skvělého vnějšího designu, dokresleném konkrétní barvou. Ale stejně bych ho hrozně chtěl. Na internetu najdete krásné Caprice Classic klidně za 19 500 USD (což je i průměrná cena podle Classic.com), hezký srovnatelný jsem v USA našel v aukci prodaný za 10 500 USD, ovšem žádný z nich není zrovna v Křenovicích na Milevsku a přihlášený na značkách. A právě to se počítá… V Evropě je jich pár na prodej i za menší ceny než nabízené auto, ale žádný s takto nízkým nájezdem.
Vznik materiálu byl podpořen společností Veteráni na Truc.
Konkrétní nabídku plus mnoho dalších krásných automobilů na prodej najdete zde.
Fotogalerie
