Text: František Vahala, Foto: Ondřej Kroutil
Editorial: Zavřeni za mřížemi
Máte v garáži klasické auto? A jak často ho vytáhnete ven, co pro vás vlastně znamená? Jste pozér nebo nadšenec? Každý se v tom může najít, pokud bude hledat.
Jak možná už víte, ukončil jsem spolupráci s časopisem ams Classic. Bylo to pro mě těžké a musel jsem na to sebrat odvahu, ale svého rozhodnutí rozhodně nelituji. Detaily si nechám pro sebe, ale zmíním jen, že jsem zkrátka nemohl vydržet v nejistém prostředí vydavatelství, kde chybí rozvoj, komunikace a inspirace. Dělám nyní mnoho různých dalších věcí, o kterých se postupně dozvíte, přičemž jednou z nich je tento blog. Zatím je to spíš hračka, ale cítím z ní potenciál. Co mi ale chybí už nyní jsou editoriály, neboli subjektivní názory na věci, které se mi honí hlavou. Tak jsem jeden stvořil…
Stále děláme chyby. I já jsem během let do ams Classicu vypustil řadu nepřesností či dokonce blbostí. Vždy mě to mrzelo, ale zpět to vzít nešlo. Neustále se učíme nové věci a čas letí jako splašený, navíc paměť občas nestíhá. Mám chvilku nostalgie a prohlížím si starší čísla magazínu, který jsem bez nadsázky rozvinul z poupěte do květu. A udivuje mě, co jsem všechno za ta léta vytvořil… Upřímně děkuji za tištěný časopis, ten totiž historii opravdu uchová. Když přijde blackout, co zbude z tohoto blogu?
Celý ams Classic jsem bral jako školu. Já totiž nezdědil sbírku aut po tátovi a v rodině zpočátku těžko nacházel pochopení pro mou vášeň, ze které se postupně stal nejen životní styl, ale i způsob živobytí. Celou dlouhou cestičku jsem si šlapal hezky sám za sebe. Dnes jsem za to rád. Kdo ams Classic četl, ten ví, že jsem si na nic nehrál a co jsem nevěděl, tak jsem i přiznal. Jinak to podle mě ani nejde. Člověk musí zůstat upřímný, a to za každou cenu, protože přechytračených frajerů co kopírují mistry je tu dost a nikoho normálního už nevzrušují. Ach, ten Classic – bylo to krásných devět let, během kterých jsem usedl za volanty více než stovky starých aut, což byla velká škola. Snad jsem získal i trochu nadhled. Poznal jsem základní modely i superauta, vybral si, co mě baví a co je o ničem, dozvěděl se, co život s klasickými auty znamená. Je v tom i jistá oběť.
Testuji i nová auta – nechci ztratit přehled a něčím člověk musí jezdit na časté výlety za veterány. Ne všechno je černobílé a mnoho současných novinek funguje skvěle. Jen jim prostě chybí to charizma klasiky, protože nesmyslná omezení, emisní limity a podobné blbosti komplikují inženýrům celého světa život. Proto někdy vznikne bezpohlavní kus plechu, který bych automobilem nenazval. Není to tak ale vždycky a i proto si sem klidně střihnu velmi subjektivní test novinky.
Ale to není to hlavní, co s vámi chci sdílet. Také jste si všimli, jak se mění veteránská scéna? Co bylo dřív vášní a radostí nemnohých je dneska módou celých zástupů manažerů bez názoru, kterým někdo poradil, že mít v garáži po boku litrové Octavie staré MG je cool…
I když se mi tento vývoj nelíbí, je bohužel logický. Čím je všechno techničtější, odtažitější a neupřímnější, tím víc lidé podvědomě hledají skutečné, neředěné zážitky. Klasická auta je nabízejí, o tom jsou popsané knihy a navíc každý, kdo kdy jízdu starým autem okusil, bude toto poselství rád šířit dál. No a tak tu máme armádu nových „veteránistů“, kteří si sice neumí ani vyměnit olej, ale zato mají zlatou kreditku.
A tihle všichni a mnozí další mohou za to, že ceny klasických aut nesmyslně rostou. Kolik dneska stojí Ferrari z 50. let? Sorry, ale to není normální ani morální. Celé zástupy se tlačí na německých veletrzích a kupují pouze na základě prvního pohledu. Cenu neřeší, peníze nehrají roli.
K tomu se vyrojili překupníci, obchodníci, prodejci – je jich spousta. S rostoucí poptávkou vznikají showroomy, garáže, soukromé sbírky, kam si majetní ukládají své poklady na čtyřech kolech. A to je právě jádro toho, co mi fakt vadí.
Klasická auta dřímají ve vyhřívaných garážích. Za celý rok je často nikdo ani nenastartujte, natož aby je nechal zahřát, rozhýbal a pořádně protáhl po silnici. Jsou jako pacienti v nemocnici, v čistotě, bezpečí, ale napojeni na přístroje udržující pouze jejich životní funkce. Co je to za život? Když si vezmu základní a neměnnou poučku, tak auta byla stvořena pro pohyb. Byla vymyšlena, aby jezdila, stejně jako letadla k létání. Pokud stojí na místě, chřadnou.
A pán se může tak akorát večer po práci se sklenkou koňaku mrknout do své garáže a připomenout si, jak skvěle má uložené peníze. Už vlastně zapomněl, proč všechny ty nablýskané plochy a vrčící motory kdy obdivoval a miloval. To byl ještě mladý, věšel si na zdi plakáty oblíbených kapel, hereček a aut… Tehdy o nich jen snil, dnes si je může pořídit. A jsou mu k ničemu, protože s nimi nejezdí. To víte, každý kilometr navíc je drahý, auto je přece investice. K čertu s tím! Racionalita současnosti, naprostý extrém, zavřené srdce. Připomíná mi to jeden song od Social Distortion, jmenuje se You can´t take it with you… A vyjadřuje to přesně.
Žít přítomnými okamžiky je pro mnoho lidí stále složitější. Musí totiž být za každou cenu supervýkonní, racionální, vážní a důležití. A vlastně jsou z nich nudné ovce.
Znám spousta lidí, co mají doma skvělá auta. Naleštěná, čistá, servisovaná. Ale zavřená za mřížemi. Představte si, bojí se s nimi jezdit! Ta dnešní doprava, děravé silnice, někdo tě nabourá, co potom… Všechno jsou jen výmluvy nebo zbytečné strachy, kterými je společnost krmena. Viděl jsem už i garáže, kam se zavírají nová superauta, protože už se sto najetými kilometry jsou investicí…. Bylo mi jich líto – superauto, které patří na okruh, opírá široké slicky o hladký beton a tajně doufá, že jednou ukáže, k čemu ho tým nadšenců postavil. Už pak ani nevím, co na to říct – proč mi někdo předvádí skvělá auta zavřená v šedivých halách místo toho, abychom zažili nezapomenutelné okamžiky při pořádné projížďce? To raději pojedu jinam, kde si užijeme celý den za volanty „obyčejných“ pekáčů…
Snad se současný stav postupně vytříbí – lidé ze západní Evropy to už mají trochu jinak. Tak třeba můj kamarád Thomas, co jezdí 24hodinové závody s BMW 328 z 30. let. Větrá každé auto, které může a dělá to neustále, protože to miluje. Na letošní Ennstal Classic jede Ferrari 250 GTO – už po několikáté. Na německých soutěžích potkáte pecky od předválečných závoďáků až po předražené youngtimery. A co teprve Mille Miglia? Přes čtyři sta nejfajnovějších aut své doby při divokém závodě Itálií. Myslíte, že je tam bezpečněji než na okreskách kolem Horní Dolní? Rozhodně ne, ale tam jezdí elita, nikoliv milovníci garážové onanie…
Upřímně, musím se často hrbit u monitoru. Mnohem víc času trávím u blikající obrazovky než venku a začíná mi to vadit. Proto se těším, až zase vyrazím ven, na dnešní západ slunce budou koukat zpoza volantu. A dál? Čeká nás hodně akcí, kde se potkáme, projedeme, ale i nákup v supermarketu je zábavnější se starým autem…