Text: František Vahala, Foto: Ondřej Kroutil
Když do Anglie, tak Jaguarem F-Type
Čas od času vezmeme stylový vůz a vyrazíme Evropou. Letos na jaře padla volba na starou dobrou Anglii a Jaguar F-Type, který se pro dva mladé nadšence zdál dobrou volbou. Ideální příležitost, jak zjistit, jestli čtyřválec stačí.
Jo, souhlasím, doba je zlá – pod kapotu luxusních roadsterů a kupátek našel cestu čtyřválec. Sice s turbem a výkonem 300 k, ale pořád čtyřválec. Mimo jiné jsme tedy hledali odpovědi na otázku, zdali je to důstojný pohon, nebo skutečná nouzovka.
Jelikož Evropu v době naší cesty zasáhla studená fronta a nechtěli jsme ofouknout (ofouknutí v kabrioletu je častým důvodem našich nemocí) a vykřičet si hlasivky, nechali jsme střechu nataženou – prozatím. Nás F-Type roadster v edici Checkered Flag vypadá sice lépe bez ní, ale to nám žíly netrhá. Hlavně že můžeme zmizet z Prahy a vyrazit na západ.
Zase letíme Evropou
Máme před sebou zhruba 1100 km do Calais, pak cestu trajektem a dalších 300 km do Coventry, kde chceme zjistit, co se děje nového v Jaguar Land Rover Classic. Prvních stovky kilometrů mizí rychleji, než s fotografem Ondrou stihneme probrat vše podstatné, co se v našich životech událo během posledních týdnů. Letíme Německem a už po několikáté se divíme, proč hlavní tah na Kolín nad Rýnem stále není dodělaný – tento fakt prostě s německou precizností nějak nekoresponduje. Nevadí, párkrát nás sice zpomalí, ale brzy už zase rafička rychloměru překračuje hranici 200 km/h.
Nejdřív jsem se trochu styděl, že na takovou cestu bereme nejslabší verzi F-Typu, poháněnou turbem plněným dvoulitrem o výkonu 300 k, ale brzy mě to přešlo. I základní F-type je dynamicky překvapivě přitažlivý (5,7 s, 250 km/), má hezký zvuk (sice syntetický, ale co dnes naděláš?) a potěší zejména schopností pružného zrychlování. Navíc, i v rychlostech nad 180 km/h se na Autobahnu nezalekne ani silnějších soupeřů – a je to možná i tím, že váží slušných 1,6 tuny.
Přes kanál, tunely nemusíme
Trajektem jsem do Anglie už pár let nejel, takže jsem nadšený jako Alenka v říši divů. Hodina a půl cesty ubíhá rychle, protože ji zpříjemňuje pinta britského piva. Jelikož Kanál překračujeme už večer (kolem deváté hodiny), máme před sebou ještě slušnou štreku. Noční Anglie je ale fajn. Ačkoliv maximální povolená rychlost je zde 70 mph (tedy 112 km/h), většina lidí se pohybuje svižnějším tempem. Brzy začíná pršet, což se dalo čekat.
Z nebe padají provazy deště. A my jsme konečně pochopili, proč si Britové tak rádi kupují roadstery a kabriolety. To je samozřejmě tak trochu anglický humor, protože ve skutečnosti během prvních dní moc nechápeme, proč si kupují cokoliv jiného než fiesty nebo yarisy – nikde se nedá pořádně projet, silnice jsou úzké, do zatáček není vidět, asfalt máme v ČR kvalitnější… I když je to o ní všeobecně známo, Anglie zatím nevypadá zrovna na ráj autíčkářů.
Konec prvního dne
První den po 1400 km zakončujeme se spotřebou 11,5 l/100 km v Coventry ve střední Anglii. Útulný hotel a sprcha je to jediné, co ještě zvládáme. Ráno máme nabitý program, takže usínáme jako koťata.
Během dopoledne se v Jaguar Land Rover Classic dozvídáme, proč je nejlepším byznysem (a nejvíc chlapskou prací) stavba nových E-Typů, D-Typů a Range Roverů, a s radostí okukujeme XJ220 a dokonce i XJR-15, které přijely na servis. Klasická odnož Jaguaru je skvělým místem, kde z vraků vznikají v podstatě nové vozy. Jaguar si je nechá řádně zaplatit, ale poptávka je ohromná.
Následuje několik hodin v kompaktním, ale velmi inspirativním British Motor Museum, kde nám dochází, že Britové sice vždy uměli vyrobit skutečné skvosty, ale běžné modely bývaly často nevzhledné, možná až ošklivé. S italskou školou se design různých Austinů či Triumphů ze 70. let vůbec nedá srovnávat.
Cesta z Coventry do cíle v Surrey byla vskutku typicky britská: úzké nepřehledné silničky, kam se F-Type sotva vešel, slepé zatáčky, zmatení řidiči a asi sedm průtrží mračen. Střechu máme zataženou, což je celkem logické.
Chtěli jsme udělat nějakou pěknou fotečku v Oxfordu, ale městečko je tak zaplněné autobusy, že se nikde nedá normálně zastavit. Nechápu, na co jich tolik potřebují. Každopádně začalo zase pršet, tak hledáme cíl podle Waze (navigace v Jaguaru není špatná, ale ani výrazně dobrá) a vyrážíme pryč.
Příjezd do cíle naší cesty, hospůdky Sun Inn, nacházející se doslova in-the-middle-of-nowhere, dojíždíme s dvouhodinovým zpožděním. Odpolední doprava v okolí Londýna je pekelná – dlouhé minuty jen popojíždíme kolonami od jednoho kruhového objezdu ke druhému. Nic pro nás, ani pro naši bílou kočku. Posledních 15 km cesty se krajina výrazně proměňuje. Monotónní zástavba domečků podle šablony ustupuje a nahrazují ji malebné, mechem obrostlé chalupy s dřevěnými trámy. Křivé, ale krásné domky zde stojí už stovky let, stejně jako masivní duby kolem. Změnu cítíme ve vzduchu a radujeme se dokonce i z úzké silničky, na níž musíme často brzdit kvůli výmolům. Kolem asfaltu jsou všude louže plné vody, lesy jsou nasáklé vodou a výfuky prskají liduprázdnou krajinou.
Venkov, konečně!
Když už si myslíme, že jsme se ztratili na venkově, přiláká nás světlo hospody. Konečně! Dlouhý den plný kolon splachujeme britským pivem (ochutnávám postupně vše, co je na čepu) a seznamujeme se s místními, kteří ochotně naslouchají zážitkům naší výpravy. A samozřejmě se vyptávají na F-Type, protože i když to tak možná nevypadá, jsme v jedné z nejbohatších částí Anglie, kam po staletí mizela smetánka z Londýna za pohodou venkova. Jsme tu dobře.
Vesnice, ve které dávají lišky dobrou noc poté, co si všech několik desítek místních dá pár pint v hospodě Sun Inn, jediném místě, kde se dá najíst. Naši přátelé, za nimiž jsme přijeli na návštěvu, zde žijí přímo na hranici lesa a louky v romantické dřevěné chaloupce.
Ideální výchozí bod pro výlety do okolí, a to hned z několika důvodů – cca kilometr vzdušnou čarou je letiště, kde se natáčí Top Gear a testují nové McLareny. Kolem jsou kopce – jedny z mála terénních nerovností v této části Anglie. Jsou zde divoké zarostlé lesy, lákající k dlouhým procházkám. Lidi jsou úplně v pohodě – majitel pozemku má v garáži cca 70 starých motocyklů značky Dot, o které jsem do této chvíle neslyšel. Je mu 75 let a po zhruba roční pauze se k vrátit k závodění. Hned mu jiskří oči, když nám své poklady předvádí.
Zase jedeme
Vesničky kolem jsou tak malebné, jak si jen dokážete představit. Ani to nás ale nemůže zastavit, protože jsme neustále na cestách. Pokud máte rádi klasiku, můžete vyrazit do Goodwoodu, je to zhruba hodina cesty úzkými silničkami, vinoucími se skrz rovně seříznutou zeleň, která obklopuje většinu asfaltových ploch. Pokud plánujete návštěvu jedné z několika akcí, určitě si nezapomeňte pořídit lístky s dostatečným předstihem. Jsou totiž velmi rychle vyprodané – to jsme zažili i v případě Member´s Meeting.
Z Goodwoodu je to další hoďka cesty a dorazíte do Brightonu. Proslavené přímořské centrum neláká jen na dlouhou promenádu, všem dobře známá mola, kolotoče a zvedací věž. V den naší návštěvy se zrovna konal sraz zvaný Ace Cafe London.
Tuning hell
O co jde? Něco ve stylu cars & coffee. Všemožná upravená i sériová auta projíždějí jednosměrnou promenádu (Madeira street), kde porůznu túrují motory a podobně. No, pokud jste předtím navštívili Goodwood a viděli v akci klasické stroje, vůbec na podobné tuningové akce nejezděte. Rozbije vás přehlídka nevkusných úprav, zbytečného kitu, přehnaných křídel, zbytečně velkých kol, nefunkčních barevných kombinací a rzi. Uvidíte, čím jezdí britská tuningová scéna, a příliš vás to nepřekvapí, ani nepotěší. Celé řady přefoukaných focusů doplňují nějaké golfy, fiesty, passaty a subara všech druhů a velikostí.
Jistým zpestřením ostrovního království jsou auta importovaná z Japonska – vysokou koncentraci skylinů, super, miat a různých silvií občas naruší něco čistého a hezkého: třeba Mazda RX-7 FD3S. Poté, co jsme celé šílenství prošli sem a tam a několikrát se nestačili vůbec divit, jsme se shodli, že kromě pár pěkných klasických vozů se nám nejvíc líbil černý Viper GTS v provedení kupé.
Společně s Ondrou jsme si mysleli, že už je doba tuningového nevkusu dávno za námi, ale opak je pravdou – jen my se obvykle pohybujeme v jiném, mnohem citlivějším a ryzejším prostředí. Tak si dáváme jen rychlou kávu na promenádě a raději se opět přesunujeme za volant našeho věrného společníka. F-Type si přede v městech na pobřeží, ale jakmile se silnice směrem k Doveru (Rye) otevírá, ukazuje svůj potenciál a dynamiku. Poprvé za celou cestu potkáváme silnice (A259), které jsou pro náš roadster dostatečně široké, a večerní jízda do Doveru na trajekt utíká rychleji, než ji navigace stíhá přepočítávat. Výživný den končíme kebabem na kufru našeho kabrioletu a tím, že opět stíháme trajekt přesně – do deseti minut od příjezdu najíždíme do útrob ocelového obra a opouštíme Anglii.
Co Anglie?
Potěšila nás, ale i zklamala. Je to krásná země, ale v některých ohledech jsme v ČR dál. Ze všech rozhovorů a setkání, která jsme zažili, jsem vypozoroval, že je to národ celkově líný a docela nepořádný, nevážící si majetku, ani své krásné úžasné přírody. Skoro nikdo netřídí plasty, za malebnými štíty domečků se skrývají hromady bordelu, který Britové prostě pálí. A to nás prostě nebaví…
Celý článek najdete v tištěném magazínu EVO 51.
Fotogalerie
