Lexus LC500 je symbolem GT cestování Evropou. Navždy.
Dělám to rád a často, je to můj způsob relaxace – noční přejezd půlky Evropy rychlou károu, ideálně s cílem někde, kde je pěkně. Třeba v Itálii, ta si o to přímo říká. Na epické víkendové dobrodružství tentokrát posloužil skvělý Lexus LC500, definitivní představa sofistikovaného GT s atmosférickým osmiválcem, nespoutaného nesmysly.
Text a foto: František Vahala
Tomu říkám pořádný test. Navíc úžasného auta, které už brzy (bez nástupce) skončí. Ne nějaké popojíždění po Česku, kdy vás stále ruší jiná práce, ale skutečná jízda noční Evropou, tentokrát s cílem v Brescii. Tento článek nebude jen o jízdních vlastnostech nebo specifikách posledního mohykána od Lexusu, ale i trochu turistickým průvodcem, tak snad to nebude nuda.
Vybrat jako cíl severní Itálii je srdcová volba, v tomto případě dvojnásobně. Za prvé jsem chtěl navštívit svojí milou a za druhé to shodou událostí bylo v Brescii, kde startuje Mille Miglia!
Prakticky vždycky už z Prahy vyrážím na noc. Po trase dlouhé 950 km se stejně nevyhnete zúžením, opravám, kolonám kolem Mnichova a podobně, tak proč se jimi zdržovat – v noci většina lidí spí a dálnice jsou výrazně prázdnější, volnější, svobodnější. A navíc se dá reálně využít i neomezená rychlost, která je na trase Praha-Brescia na úsecích o délce cca 150-200 km (hrubý odhad). Cesta z Česka je také v pohodě, D5 je v noci hratelná, na přechodu jsem byl jen osvícen brutálním reflektorem za přísného dohledu německé hraniční policie. Připadá mi, že spíš zírají na to, jaká vesmírná loď se tu plouží mezi dodávkami a obyčejnou šedí provozu, než že bych vypadal podezřele.
Hned za hranicemi je úsek zhruba 40 km, kde už se dá letět podle toho, jakou máte odvahu a výkon motoru. Zatáčky jsou akorát, povrch v pohodě. Jedeme kolem 200 km/h a míjíme mou oblíbenou destinaci, o které jsem se zmínil třeba tady. Odbočka na Regensburg a opět neomezeno – letíme nocí, je něco po 23 hodině. Pořád pohoda, až na to, že kolem Mnichova hustě prší. Nedá se nic dělat, omezení na 120 km/h, nekonečná dálnice se čtyřmi až pěti pruhy, ale z rychlosti nic není, jen oči se unavují monotónním bubnováním kapek deště do čelního skla. Přežil jsem horší věci. Několik zjištění: úzká světla zrovna nejlépe nesvítí, tedy potkávací, dálková jsou v pohodě. Špiní se zrcátka – zaschlá špína z deštivé cesty odhaluje proudění vzduchu kolem vozidla, ale nikdo vám neřekne, že si musíte otírat zpětná zrcátka. Maličkosti.
Pod Mnichovem zastavuji na oblíbeném místě – stanici Irschenberg, kde si dávám kafe a cigaretu. Za chvilku klesnu do Rakouska a jejich 100 km/h omezení, které trvá kolem hodiny, už ani nevnímám, jen ho přežít. Otravnější část cesty neexistuje. Výhledy si v noci neužiju, tak nechávám odpočinout pravou nohu a zapínám tempomat. Pokaždé si zanadávám na Rakušáky a představuji si, že jsou naštvaní, že jejich zemí chtějí všichni jen projet do Itálie, proto nám všude dali rychlostní omezení. A navíc mají papírové známky, na zehn tagen za 10,30 euro. Otravné.
Konečně přestává pršet v momentu, kdy najíždím na Europa Brücke. Mám to rád – už jen chvilku omezení, nudy, zúžení a mýta (už 11 eur), ta krásná zatáčka, kterou vždycky toužím projet smykem a nikdy na to nemám odvahu (omezení 60 km/h) a potom konečně cedule Itálie. Dřív jsem docela využíval starou cestu podél dálnice, na kterou se najede z Innsbrucku, ale už jsem pohodlnější, tak roztáčím V8 a řítím se dolu po rychlé dálnici. Tady začíná první radostná část této cesty – zatáčky na sebe přirozeně navazují, nikde není třeba brzdit a chybí sprosté rychlostní pasti.
Noční jízda Brennerským průsmykem je pro mě vlastně rituálem – cestou na jih, cestou pryč z pracovního stresu, cestou někam, kde nejsou povinnosti, ale převládají radosti. Pustím si rychlou hudbu, kterou nevnímám, a jen zatáčím, zrychluji, brzdím, reaguji na svíjejícího se hada zatáček a hladkého asfaltu, občas narušeného osvětlenými tunely, které jsou jak brány do přibližující se oázy pohody.
Už se vidím s prvním italským kafem, které je lepší na jakékoliv náhodné benzince než ve většině fancy kaváren u nás, kde se neustále štětečkem snaží vymývat zbytky, všechno váží a počítají vteřiny, kdy voda prochází rozdrcenými zrnky. Zbytek cesty do Brescie proběhl v řádu desítek minut, zaplatil jsem 15,60 euro za dálnici (jediné zdržení, ale zase s efektním odjezdem za doprovodu burácejícího osmiválce na výjezdu z mýtné brány), vzal zkratku mezi Affi a Peschiara del Garda a po 7,5 hodinách parkoval v Brescii, kde jsem v 05:11 ráno rušil noční klid, který zde zdánlivě neexistuje.
Jak v Itálii parkovat? LC500 je auto, které nenechám na ulici, na parkování jsem obecně hodně citlivej, protože nechci řešit omlácené dveře nebo nedej bože přední či zadní spojler. Tentokrát se osvědčily parkovací domy – ceny za hodinu vypadají drsně (třeba 2 eura, což ale platíme i v Praze na fialové), ale když tam necháte auto den (tedy 24 hodin), dostanete účet na 6 euro. Super, vyřešeno – auto je v bezpečí, nestojí na ulici, nepálí do něj slunce a nepadají na něj kroupy. Ideální stav, navždy už jen takto. Navíc v Brescii jich několik v centru nebo jeho blízkosti, takže paráda.
V centru Brescie se podobně jako v jiných italských městech prakticky jezdit nedá, takže to chce dobré kecky a procházet si nekonečné uličky. Ostatně to s drahou polovičkou děláme, včetně návštěv nejrůznějších podniků, kde nám servírují místní dobroty. Levná zábava to není, ale žijeme jenom jednou. Co se týče zajímavostí, kromě hlavního paláce dedikovaného svaté Marii, jsou přitažlivé i napůl odkryté vykopávky, desítky kostelů či typická architektura severní Itálie, která je k vidění prakticky všude (jak víme, kámen zůstane, i když z nás už bude jen prach). Nás nejvíc bavil hrad Castello di Bresia a zahrady kolem něj, protože tam bylo alespoň trochu zeleno a živo. Většina italských měst má totiž v centrech žalostně málo zeleně, všude jen kámen a žhnoucí slunce.
Brescia jistě zabere pár dní, ale já chtěl té své ukázat hlavně Lago di Garda, a to nejen v nějak trapně v turistickém Sirmione na jihu, kde je spíš jen do šíře rozlitým rybníkem než ledovcovým jezerem v rozdrásaném údolí. Brzy zjišťujeme, že Lexus je v podzemních garážích na Piazza Arnaldo v bezpečí a po vyrušení veškerého okolí při nastartování a zaplacení pohodlně vyjíždíme ven (široké kupé se dokonce snadno vejde, neboť tu někdo přemýšlel a vynechal obrubníky).
Jakou vzbuzuje japonské kupé pozornost v zemi, kde milují rychlá auta? Ohromnou, neustále sledujeme, že si ostré hrany někdo fotí nebo nás okukuje. Co si budeme, pocit filmových hvězd není úplně k zahození. Opět burácíme krajinou, cílem je objet celé Lago di Garda. Venku příjemných 20 stupňů, okna dole, osmiválec s výkonem 477 koní se převaluje, když projíždíme ospalým městečkem Salo s jeho luxusními rezidencemi. Západní cesta kolem jezera je boží – plná tunelů, převýšení, zatáček. Hotová radost v momentu, kdy se po ní nemotají bludní Holanďané se svými obytňáky. Nevím, kdo z bohů při nás toho dne stál, ale nebyl tam ani jeden.
Přepínám na manuální režim, zahřátý osmiválec zavyje do okolí a zmatené Pandy instinktivně uhýbají z cesty. Ryzí zvuk se odráží skálou tunelů, v otevřených úsecích se zahřáté pneu Dunlop (vzadu s rozměrem 275/35 ZR21) se zakusují do zahřátého asfaltu. Kupé řídím s klidem, s milimetrově přesnou prací na volantu, se soustředěním na dokonalou převodovku a přenos síly mezi navazujícími zatáčkami. Necelých 45 km radosti, s italskými popovými songy ze 70. let, které nám přehrává skvělý Mark Levinson.
Severní část laga kolem Riva del Garda a Sala a dál nahoru mám hodně rád, líbí se mi její úrodnost, divoké potoky, trčící skály a venkovská sídla, kde se středověk potkává s digitální současností. Piknik, kávička, pózování u Castel Toblino, to vše dotváří den, ze kterého je většina nepřenosná.
Východní cesta kolem Lago di Garda je mnohem víc „riviérou“. Většinu času jedeme rychlostí 50 km/h a kocháme se odlesky slunečních paprsků na ohromné ploše jezera, pokryté plachetnicemi. Každá vesnička láká k ubytování, večeři nebo alespoň na rychlou zastávku a skvělou kávičku, ale řidičsky je to prostě cruising. Neřešíme, i tady je moc pěkně.
Kam dál? Na výlety si v oblasti severní Itálie můžete vybrat nespočet destinací. Můžete se vydat do hor a ohoblovat zadní pneumatiky v horských průsmycích, nebo si užít neskutečnou krajinu Toskánska. A k tomu všemu, skoro vždycky dojedete k moři, což je také fajn. My jsme tentokrát chtěli trochu jinou zábavu, takže další výlet už jsme podnikli akorát jeden, k Lago di Iseo. Vysoké hory, hluboké jezero pod vámi, jarní voňavý vzduch a zdánlivý pocit nekonečné svobody, když jste přesně tam, kde máte být s tím, s kým být skutečně chcete. Tyhle idylické momenty vlastně vystoupí na povrch až s uplynulým časem…
Jenže všechno jednou končí, víkend v Itálii byl nádherný se vším všudy, ale pak se přiblíží neděle večer, a když dojídáte poslední spagetti carbonara a dopíjíte perlivou vodu, dochází vám dvě věci. Za prvé, že se vám bude stýskat po blízkosti milovaného člověka. A za druhé, že se velmi těšíte na cestu domu, protože podle předpovědi to vypadá, že je všude sucho.
Nemám rád loučení, takže polibek na rozloučenou a jedeme zpátky do Česka. Lexus se evidentně taky těší, což mi beze slov sděluje hned v momentu, co tisknu uspokojivě pevné startovací tlačítko. Nastavuji vše potřebné mechanickými ovladači, starobylá navigace a pořádná tlačítka patří k věci. Mám asi třičtvrtě nádrže, hodlám tankovat až v Rakousku. Cesta na sever je podobně zábavná jako na jih, jen se jede do kopce.
Lexus se zase cítí ve svém živlu – takto totiž vypadá GT cestování 21. století. Vysoká úroveň pohodlí, silný motor, rychlé reakce a žádný sterilní, umělý pocit, který by rušil plynoucí myšlenky. Nejlepšími kamarády se stávají alespoň na pár chvil ti, kteří mají dobré tempo a umějí své vozy vést asfaltovou stužkou sebejistě a bez zaváhání. Stále zde existuje ono souznění anonymních parťáků na cestách, kdy se po etapách střídáte ve vedení, zatímco světlomety prorážejí tmu a obnažují zatáčky, zatímco horské štíty kolem halí tma.
Svoboda pohybu je opojná. LC to dobře ví – a dělá přesně to, co má. Jeho mechanická stránka je natolik uklidňující, že mě zase a znovu nutí podvědomě střídat rychlosti, měnit tempo a pořád pevně držet kůží obšitý věnec volantu. Jestli je řidiči někde dobře, tak v tomhle úžasném GT. Zvuk motoru proniká do interiéru přímo mechanickou trubkou od sání a já prakticky celou severní cestu do Rakouska projíždím bez audia. Stačí mi vnímat tu barevnou světelnou show, dokreslenou neuvěřitelně důvěryhodným projevem celého velkého kupé.
V Rakousku zase jedna cigareta, sladké pití a spousta litrů benzinu do nádrže. Nehodlám příliš zastavovat, potřebuji jet! Je zhruba půlnoc a Německo v dohlednu. Ve zúžení mě předjíždí Ital ve trojkovém BMW s omezovačem na 250 km/h, jen se pousměji, abych ho mohl za zhruba 10 minut vyblikat a posunout do pravého pruhu – blížím se k Mnichovu, dálnice jsou neomezené a až na výjimky úplně prázdné. Netrvá dlouho a LC500 letí krajinou rychlostí 285 km/h, která je limitní. Okolí je rozmazané a celý široký asfalt jen můj… Letíme maximální rychlostí snad hodinu, dokud je to dovolené. A pak, za Regensburgem, znovu zrychlujeme. Je zcela upřímně fascinující, jak dokonale je velké kupé postavené – jak je stabilní, jak je čitelné ve vysokých rychlostech, jak snadno se ovládá, jak sebevědomě atmosférický skvost pod kapotou buduje svou sílu, jak komfortní je odpružení, jak návykový je každý další kilometr…
Nakonec jsme až do Prahy nemuseli tankovat. Zhruba 6,5 hodin času, celková vzdálenost 950 km, průměrná rychlost za hranicí toho, o čem se dá psát. Co jsem zjistil? Že velká GT jsou nejlepší hračky pro dospělé, kteří umějí žít. A že LC500 je jedno z těch nejsofistikovanějších. Aerodynamika, technika, komfort na palubě, atmosférický motor V8, skvělá desetistupňová převodovka a milion dalších věcí včetně jedinečnosti ho posunují v žebříčku ideálních GT na špičku, kam ani nedohlédnu.
LC500 je zkrátka propracované auto. Ve všech ohledech má svou vlastní identitu, a to je v unifikovaném světě velmi unikátní. A vybudoval si jí během pár let. Tohle je vize bez hranic, dovedená do skutečnosti. A víte co? Celý ten výlet, který se neználkům musí zdát až bizarně surrealistický, jsme zvládli se spotřebou 11,1 km/h. S atmosférickým pětilitrem a při rychlostech, které se nesmějí zveřejňovat ani po desáté večer.
Dnes už Lexus LC500 neobjednáte. Můžete vykousnout poslední skladové kousky, můžete sehnat lehce jetý. Všichni asi tajně doufáme, že nástupce přijde, ale pravděpodobné to není. Je to jedno z posledních pořádných aut pro velké kluky, kteří chtějí mít svůj život v rukách. Jeho vůně, jeho projev – to vše je tak specifické, že se to nedá popisovat. Tohle je skutečná pocta GT cestování. Děkuji za to!
Vůz byl zapůjčen z oficiálního zastoupení Lexus Česká Republika.
Fotogalerie
