Text: František Vahala, Foto: Ondřej Kroutil
Mille Miglia 2019 a touha se vrátit do Itálie
Chcete vědět, kde se můžete pořádně projet, a přitom být součástí nejkrásnějšího závodu světa? Je to jednoduché, vyrazte v polovině května do Itálie. Společně se 430 klasickými vozy těch nejzvučnějších jmen si projeďte trasu o délce 1500 km, která vás zavede z Brescie do Říma a zpět. Mille Miglia je jen jedna!
Pravdou je, že málokdo nakonec v polovině května do Itálie za červenou šipkou, která už od 20. let symbolizuje závod Mille Miglia (MM), vyrazí. Všichni o tom mluví, sní, mnozí se i připravují, ale nakonec jim do toho něco vleze. Chápu, času je málo a priority jsou často poněkud jiné – a pět dní na cestě při ostrém tempu od úsvitu do hluboké noci také není pro každého. Osobně mám jasno: jezdím tam už dvanáct let a nevynechám žádnou další příležitost se po stopách nejkrásnějšího závodu světa vypravit.
V současné době se Mille Miglia jezdí jako setinová rallye, tedy dejme tomu soutěž pravidelnosti. Na start se mohou postavit pouze auta vyrobená v letech 1927 až 1957, která jela v původní závodní sérii (ovšem dnes v rámci výjimek pořadatelů startují i některé starší vozy). Závod v roce 1927 poprvé vypsala dvojice šlechticů z Brescie jmény Aymo Maggi a Franco Mazzotti, kterým se nelíbilo, že byla Velká cena Itálie přesunuta do Monzy. Vymysleli trasu z Brescie do Říma a zpět ve tvaru osmičky, která měřila tisíc mil.
Původní závodní série se jezdila právě ve 20. až 50. letech, přičemž mnohá vítězství si v náročném vytrvalostním závodě připsaly zvučné značky v čele s Alfou Romeo či Ferrari. Absolutní rekord ovšem drží Sir Stirling Moss. Ten v roce 1955 startoval s osmiválcovým Mercedesem 300 SLR a společně se spolujezdcem Denisem Jenkinsonem projeli trať za neskutečných 10 hodin 7 minut a 48 sekund. To znamenalo průměrnou rychlost kolem 160 km/h, přičemž sám Moss po závodě řekl, že místy jel i 290 km/h… A to prosím na italských silnicích v 50. letech! Neskutečné… Jenkins mu pomáhal tím, že k trase sepsal 15 stop dlouhý papír poznámek, ze kterých četl.
Celá závodní série byla ukončena v roce 1957 po smrtelné nehodě jednoho Ferrari, při níž kromě řidiče a spolujezdce přišlo o život dalších 11 diváků… A poté se začala víc řešit bezpečnost, která byla do té doby brána spíše okrajově. MM se ale vrátila a nejkrásnější vozy předvádí i dnes. Pořádá se jako setinová rallye s velkým množstvím různých měřených úseků. V praxi to znamená, že účast vyžaduje vysokou úroveň přípravy.
Právě příprava a úpravy soutěžního automobilu jsou vzhledem k náročnosti trasy o délce přes 1500 km, rozmarům počasí a kvalitě (nebo spíš nekvalitě) italských silnic zásadní. Samozřejmostí jsou nové pneumatiky, brzdy, náplně i celková kontrola veškerých funkčních součástí vozu – zejména světlometů. Některé vozy jsou navíc vybaveny přídavným zapalováním. Není třeba připomínat, že téměř každý starý závodní/sportovní stroj využívá služeb servisního doprovodu, vybaveného vším potřebným, neboť opravy na trase nejsou nic výjimečného. Staré automobily prostě péči vyžadují, zejména v momentech, kdy se od nich vyžaduje práce od úsvitu až do hluboké noci.
Už se nemůžeme dočkat! Na letošní jízdu vybíráme Volvo V60 T6, které nám ve třech připadá vhodné nejen výkonem 310 koní, ale i vysokou úrovní vnitřního pohodlí. Na cestu na jih už máme svoje finty. Kro nechce strávit celou cestu na dálnici, může ji využít (zejména v noci je skvělá). U Innsbrucku sjíždíme z dálnice a napojujeme se na starou silnici 182, kterou se do Itálie jezdilo před rokem 1974, než postavili dálnici. Stará cesta má svou atmosféru, je plná zatáček a my postupně zrychlujeme, abychom se připravili na tempo, které nás čeká při závodě. Ideálně je průjezd v noci, nikde není ani živáčka a vy můžete zkoušet, co dovolí zákony fyziky.
Za několik hodin za sebou necháváme Bolzano, Trento a nakonec i Gardské jezero a jeho noblesní městečka a vily. Je středa 18. května a my konečně parkujeme na známém místě v centru Brescie tak, abychom mohli přeplněnou metropoli o den později efektivně opustit a vyrazit s kolonou.
Technická přejímka se koná už pondělí 13. května v prostorách výstaviště v Brescii. Odbavit celkem 450 vozů (včetně několika VIP, vojenských a partnerských posádek) prostě trvá dva dny. Dostáváme novinářské nálepky a setkáváme se s Pietrem Tenconim, který soutěž zná už od dětství. Aby také ne, jeho dědeček soutěžil už v původních závodech, jež se odehrávaly v letech 1927 až 1957. Na letošní MM připravuje Pietro celkem 11 vozidel, které pronajímá.
Pietro se zaměřuje na menší, méně známé malé italské „garážisty“, jejichž výtvory zpravidla neuvidíte jinde než při MM. V praxi to znamená, že řady vozů značek Ferrari, Maserati, Jaguar, Bugatti, Mercedes-Benz, Lancia, Bentley, Aston Martin, BMW, Porsche, Triumph a mnohých dalších doplňují zvučná jména malých, většinou dávno zaniklých italských automobilek – Cisitalia, O.S.C.A., Siata, Ermini, Staguellini, Moretti a tak dále. Tyto kreace vznikly většinou s využitím tehdejších čtyřválců Fiat, s objemy od 750 do 1100 cm3.
Michael Stehle těsně před akcí dokončil renovaci velmi vzácného Ferrari 375 MM Pinin Farina Spider z roku 1953. Úchvatný roadster vytváří malým italským kreacím výrazný kontrast – je totiž poháněn motorem V12 o objemu 4,5 litru, který dosahuje výkonu 350 koní. Při hmotnosti 900 kg to znamená brutální dynamiku, navíc doprovázenou velmi hlasitým projevem výfuku. I on se připravil důkladně – na rozdíl od mnohých totiž nemá žádnou střechu, takže základem je kvalitní oblečení (většina využívá outdoorové bundy, někdo pilotní, jiní zase igelitové pláště). Stejně jako většina ostatních, i Michael považuje za zásadní úspěch vůbec dojet do cíle, což ovšem neznamená, že se v náročných testech přesnosti nebude snažit získat cenné body.
Vítězit ovšem reálně stejně nemůže, a to z toho důvodu, že vozy na Mille Miglia jsou rozděleny do kategorií podle stáří a historické význačnosti, sportovní výbavy a třídy. Podle těchto parametrů jsou jejich výsledky násobeny koeficientem. Následně vítězí posádka, která během pouti z Brescie do Říma a zpět nasbírá nejvíce bodů, což znamená, že zvládne testy přesnosti co nejlépe a zároveň se vyvaruje penalizací při časových a průjezdních kontrolách.
Letos na posádky čekalo celkem 112 testů přesnosti, většinou poskládaných za sebou po čtyřech či pěti. Až na výjimky na náměstích velkých měst se jednalo většinou o úseky o délce stovek metrů či několika kilometrů. I když někteří spoléhají v podstatě pouze na mechanické stopky (takových je ale jen několik), stále více posádek má své vozy vybavené složitými přístroji, určenými k přesnému měření vzdálenosti a času. Nechybějí komplikované tripmastery, digitální počítadla, stopky a další doplňky. Pro správné zvládnutí náročných testů jsou zásadní, ovšem technika nerozhoduje – stále to je hlavně souhra řidiče a spolujezdce. Vzhledem k náročnosti trasy, kdy například páteční etapa měří 600 km, musejí členové posádky většinou zvládat obě role, aby závod vůbec dokončili se slušným výsledkem.
To nejlepší, co kdy na světě vzniklo při jedné jízdě Itálií: Ferrari, Alfy Romeo, Bugatti, Jaguary, Bentleye, Fiaty, Lancie, Porsche, BMW, Mercedesy a další, méně známé vozy…
Jednotlivé etapy probíhají na rozdíl od testů přesnosti samozřejmě v provozu, protože zavřít kvůli závodu (ač velmi oblíbenému – podél trati jsou stovky tisíc lidí) polovinu Itálie je prostě nereálné. Znamená to, že kromě samotných testů se musí závodníci popasovat i s italským provozem, pro nějž je typické, že téměř na každé křižovatce nějaká Panda s postarší dámou prudce brzdí a odbočuje doleva. Důležitými pomocníky na trase jsou nejen tzv. pace cars (na každých 50 závodních aut jedno), ale také vozy a motocykly italské policie. Ta zajišťuje zejména průjezdy centry měst, ale často pomáhá i při objíždění kolon protisměrem nebo zajištěním křižovatek – kolona MM má totiž přednost, takže většinou ignoruje červenou barvu na semaforu.
A to je právě to boží – pokud jedete s kolonou a jste součástí celé show, můžete se hnát krajinou společně se závodními stroji, které často překonávají rychlost 100 km/h. Některé poválečné stroje, například zmíněná Ferrari nebo Jaguary, jedou často dokonce i mnohem rychleji…
Letos se nejlépe zadařilo posádce Giovanni Moceri a Daniele Bonetti s Alfou Romeo 6C 1500 SS z roku 1928, kteří nasbírali 74 752 bodů. Druhé a třetí místo patří šampionům let minulých: stříbro posádce Andrea Vesco a Andrea Guerini, opět s Alfou Romeo 6C, tentokrát však s modelem 1750 SS Zagato z roku 1929. Nasbírali 73 611 bodů. A konečně, bronz si letos odnesla posádka Juan Tonconogy a Barbara Ruffini s Bugatti Type 40 z roku 1927, a to i přes nevýhodnější koeficient 1,75. Zatímco první dvě posádky jsou italské, Juan a Barbara pocházejí z Argentiny.
Mille Miglia je ohromná show, která každoročně láká celou řadu známých osobností ze světa automotive, ale i módy, průmyslu, politiky a umění. Nás zajímají hlavně závodníci, kteří „nejkrásnější závod světa“, jak MM označil kdysi dávno Enzo Ferrari, pravidelně navštěvují. Během letošní edice bylo možné pozdravit zvučná jména historického motorsportu, objevil se například Arturo Mezzario, Giancarlo Fisichella, Romain Dumas, Carlo Cracco, Jochen Mass nebo Miki Biasion.
Jízda Itálií se nedá přenést na papír. Už jsem se o to pokoušel mnohokrát, ale výsledek je vždy jen odleskem celkové atmosféry, jedinečné a úžasné, kterou lze zažít a nasát pouze tak, že se do Itálie vypravíte. Doufám, že jsem vás dostatečně navnadil a že příští rok událost neminete…
Celý článek najdete v magazínu Octane číslo 5.
Fotogalerie
