Text: František Vahala, Foto: Steering Media, JeTma.cz
Mille Miglia je cestou za sny
Stejně jako každý rok, i letos jsme v polovině května vyrazili do Itálie, abychom se stali součástí velkolepého závodu Mille Miglia. Fascinuje nejen skvělými klasickými auty, které si užijete v pohybu, ale i celkovou atmosférou, která je velmi těžko popsatelná… I proto nám pomůže rozsáhlá fotogalerie. Vydejte se s námi za splněnými automobilovými sny!
Ať už se ve vašem světě děje cokoliv, rozpadají se vám jistoty nebo žijete ve stresu doby, v polovině května udělejte zásadní věc – vyrazte do Itálie a užijte si jízdu s kolonou Mille Miglia, i kdybyste se měli držet pouze pár desítek kilometrů. Fakt to stojí za to, v Evropě nenajdete nic podobného…
Každý rok jedu s někým, jednou jsem si cestu užil s přítelkyní v nové GT86, jindy jsme jeli pánskou jízdu v dodávce od Renaultu. Letos jsme si od Mercedesu půjčili masivní model GLE v provedení Coupe s motorem 350d. I když vypadá neohrabaně, nakonec jsme z něj byli příjemně překvapeni. O tom ale později…
Cesta na jih je vždycky fajn
Na cestu na jich už máme svoje finty. S partou dalších bláznů se scházíme u Autogrillu před Innsbruckem. Poté sjíždíme z dálnice a napojujeme se na starou silnici 182, kterou se do Itálie jezdilo před rokem 1974, než postavili dálnici. Stará cesta má svou atmosféru, je plná zatáček a my postupně zrychlujeme, abychom se připravili na tempo, které nás čeká při závodě. Ideálně je průjezd v noci, nikde není ani živáčka a vy můžete zkoušet, co dovolí zákony fyziky.
Za několik hodin za sebou necháváme Bolzano, Trento a nakonec i Gardské jezero a jeho noblesní městečka a vily. Je středa 18. května a my konečně parkujeme na známém místě v centru Brescie tak, abychom mohli přeplněnou metropoli o den později efektivně opustit a vyrazit s kolonou.
Co je Mille Miglia?
V současné době se Mille Miglia jezdí jako setinová rallye, tedy dejme tomu soutěž pravidelnosti. Na start se mohou postavit pouze auta vyrobená v letech 1927 až 1957, která jela v původní závodní sérii (ovšem dnes v rámci výjimek pořadatelů startují i některé starší vozy). Závod v roce 1927 poprvé vypsala dvojice šlechticů z Brescie jmény Aymo Maggi a Franco Mazzotti, kterým se nelíbilo, že byla Velká cena Itálie přesunuta do Monzy. Vymysleli trasu z Brescie do Říma zpět ve tvaru osmičky, která měřila 1618 km, tedy tisíc mil.
První MM se pořádala 26. března 1927 a už tehdy se na start postavilo 77 jezdců s neupravenými sériovými auty (to byla podmínka). Tehdy vyhrála posádka Minoja-Morandi s dvoulitrovým OM 665 Sport, jehož šestiválec vyvinul úctyhodný výkon 80 koní. Trasu plnou zatáček projeli za 21:04ʼ48ʺ, což znamená průměrnou rychlost přes 77 km/h. Závod se postupně rozvíjel a lákal stále slavnější jezdce – v roce 1930 vyhrál jízdu Itálii Tazio Nuvolari s Alfou Romeo 6C 1750, přičemž do cíle dorazil za 16:18ʼ59ʺ (průměrná rychlost 100 km/h). O historii MM byly napsány celé knížky a to mnohem fundovanějšími autory, než jsem já, proto vzpomínku uzavřu zásadní informací: nejrychleji to zvládl v roce 1955 Sir Stirling Moss s novinářem Denisem Jenkinsonem v Mercedesu 300 SLR, vybaveným řadovým osmiválcem o objemu 3 litry a výkonu 310 koní. Sir Moss přiznává, že místy jel i 290 km/h, což potvrzuje i fakt, že do zpátky do Brescie dojel při průměru 157 km/h za neskutečných 10:07ʼ48ʺ, čímž stanovil nepřekonaný rekord… Uvědomte si, že se jelo na otevřených silnicích v Itálii 50. let a závoďák musel několikrát tankovat! Naprostý mazec… V roce 1957 se MM jela naposledy – tehdy se hodně bouralo a řada lidí přišla o život (viz masakr v Le Mans v roce 1955), takže podobné divoké závody byly zrušeny.
Pak přišla reinkarnace a novodobá MM se začala jezdit už v roce 1977 a postupně se rozvinula v ohromnou akci, kterou je dnes. Už se nejezdí na rychlost, ale plní se desítky testů přesnosti, podobně jako při akcích, které v ČR pořádáme my. Jen jich je samozřejmě mnohem víc a k nim jsou přidruženy i testy pravidelnosti.
Co potkáte?
Na startu najdete to nejlepší, co světoví inženýři dali automobilovému světu. Myslím tím zejména předválečné Alfy Romeo, Bugatti, Bentleye, Aston-Martiny, Fiaty, Lancie, Delahaye, OM, Mercedesy, BMW a mnohé další značky, dnes již často zapomenuté. Kompletní seznam aut, která mohou na start, je k dispozici na oficiálních stránkách 1000miglia.eu.
Z poválečné éry jsou nejzajímavější různé modely Ferrari, Lancia, Jaguar, Healey, Porsche a samozřejmě Mercedes. Neznalá veřejnost nad nimi kroutí hlavou, já už pronikám mezi další stroje, o jejichž existenci laik ani netuší – fascinující jsou zejména produkty malých garáží či firem ze severní Itálie, kde se většinou na základě existujících motorů či podvozků Fiat stavěli Siaty, Cisitalie, Moretti, Giannini, Oscy či Ermini. Jelikož přijatých aut bylo letos 446 (hlásilo se jich přes 900), není prostor pro popis všech, ostatně můžete si je vyhledat zde.
Já zmíním zejména Siatu Grand Sport s karoserií Bertone, která byla jediným autem na startu s českými veteránskými značkami a které jsme tak trochu dělali backup. Tohle elegantní kupé se silným motorem 1,8 litru a dvěma karburátory mě totiž naprosto uchvátilo a při letoším závodě reprezentovalo naše barvy, což je důležité. A její posádce se navíc dařilo…
Burácení
Vzpomínky se neustále vrací do půvabného historického centr Brescie, kde už den před startem burácí staré závodní motory, v úzkých uličkách se mísí odér oleje a benzinu s vůní kávy a pizzy a my fascinovaně procházíme mezi naleštěnými auty, která procházejí technickou přejímkou a dostávají známky, nálepky a pečetě na sloupky řízení. Na to, že jsme v Itálii, je všechno perfektně zorganizované.
Je úžasné sledovat rozdíly mezi před- a poválečnými stroji. Ty starší jsou většinou velké, masivní, s obrovskými motory – například Mercedes SSKL (1930) pohání řadový šestiválec o objemu 7065 ccm přeplnovaný kompresorem. Zadním kolům převádá výkon 300 k při 3400/min, plive plameny, burácí jako pekelná bouře a jezdí 210 km/h! To je nářez. O něco lehčí Alfa Romeo 8C 29000 Botticella (1936) s řadovým osmiválcem 2905 ccm má kompresory dokonce dva a na kola posílá 180 koní při 5200/min. Stačí to na maximální rychlost 205 km/h. Mimochodem jedna Alfa 8C, kterou obdivujeme opuštěnou u jedné kavárny, je zřejmě nejdražším autem na startu – její hodnota dosahuje cca 15 milionů eur!
A pak jsou tu Ferrari z 50. let. Třeba model 275 Sport (1950) s motorem V12 o objemu 4,1 litru, který dává 230 syrových koní a upaluje až 240 km/h! Nebo Jaguar D-Type s řadovým šestiválcem 3,4 litru a výkonem 250 koní, který umí jezdit 260 km/h! Doufám, že jste si nemysleli, že MM je nějaká projížďka stařečků těsně před smrtí…
Mille Miglia rozhodně není projížďka páprdů a jejich starých plechovek. Jede se ostře a jsou vyžadovány skvělé řidičské schopnosti. A samozřejmě také 100% fungující technika.
Zásadní jsou zkušenosti – jelikož už víme, jak narvaná je Brescia v den startu, čekáme na první auta v malebném Sirmione u jižního pobřeží Gardského jezera. Konečně to začalo! První auto odstartovalo z třídy Vialle Venezia ve čtvrtek 19. května ve 14:30 a společně s ostatními vyrazilo do odpoledního deště, který zrovna kropil sever Itálie. Ale nic, i bez střechy, stále vpřed, vstříc první etapě, která končí v Rimini. Samotná kolona čítala 446 automobilů, ale to není všechno…
Přidružené závody
Před samotnou kolonou jezdí ještě dva další podniky – Ferrari tribute to Mille Miglia a Mercedes-Benz Mille Miglia Challenge. To znamená, že trasu před veterány projíždí ještě 65 ferrari (letos včetně tří F40 a jednoho F50!) a 24 mercedesů – od klasických modelů až po brutální SLR Roadster 722 S, kterému logicky říkáme stirling.
Okolí trasy se i přes drsnou průtrž mračen plní diváky, Italové, kteří zrovna nepracují (fumare molto, lavora poco), popíjejí vínko a pokřikují na projíždějící superauta. První den je hektický, v Rimini konečně přestává pršet a tak procházíme mezi prskajícími, chladnoucími stroji. Z posádek je patrné vyčerpání, mnozí vůbec nemají střechu, takže jsou kompletně promočení. Ale i to nepohodlí k tomu patří…
Hotel jsme sehnali za pár euro, přímořské letovisko ještě není ve své sezoně. Ostatně i tak to tu vypadá jako v 70. letech, jako kdyby se tehdy všechno postavilo a dál se na to nesáhlo. Jakási podivná aura zašlé slávy nás žene rychle do peřin. Ostatně sprcha a rovná postel jsou nutností, čeká nás ještě dlouhá cesta…
V pátek brzy ráno vyjíždíme do druhé etapy z Rimini do Říma. Není čas někde lelkovat, protože pokud nenasadíte tempo, auta vám prostě ujedou, ani nebudete vědět jak. Skutečně – i když samotné závody jede „pouze“ přes 500 aut, každý druhý má servisní doprovod a na trati se motají soukromníci se svými supersporty, veterány, policisté na motocyklech i v autech, organizační vozy a novináři. Takže než kolona projede jedním místem, hodiny se posunou zhruba o tři hodiny.
Kouzlo Mille Miglie
Největším kouzlen MM je rozhodně samotná zdánlivě nekonečná jízda napříč Itálií. Nikde jinde nepojedete za plného provozu tak rychle! Na blikačkách, ve městech na červenou, prostředkem silnice či protisměrem, s rukou neustále na klaksonu. Kolona má absolutní přednost, křižovatky hlídají stovky maršálů a policie na motocyklech provádí veterány přeplněnými centry měst. Je to návyková, adrenalinová jízda, a to i když jste přijeli jen na „čumendu“ a nemáte na autě ty správné nálepky. My je samozřejmě máme, a proto se nám dostává většího respektu než ostatním. Nestalo se nám, že by nás policie musela umravňovat, jako se stává mnohým, kteří se chovají necivilizovaně a chybí jim gentlemanský cit pro rychlou jízdu. Při jízdě s kolonou MM existují určitá pravidla, která se prostě dodržují. Hlavní je dělat závodním autům prostor, kdykoliv a kdekoliv. Mají prostě přednost. To je otázka přirozeného respektu. Stejně tak je blbost předjíždět pace cars nebo policajty, a to má také svou logiku.
U Rieti se odpojujeme a letíme střední Itálií do Radicofani, kde si na kolonu počkáme do sobotního rána. Do Říma jsme letos nedojeli, protože si musíme trochu vydechnout a chceme být ráno ready.
Nejlepší den
Sobota je skvělá. Pokud máte na MM pouze jeden den, je to tento. Auta startují z Říma už v 6:30 (Ferrari a Mercedesy ještě dříve) a čeká je přes 500 km do Parmy. A projíždějí úchvatným Toskánskem, Florencií, pak Boloňou a nakonec Modenou až do cíle.
Náš šestiválec si neodpočine, motáme s kolonou jednu zatáčku za druhou a zažíváme těžko popsatelné okamžiky štěstí a naplnění těch nejtajnějších automobilových snů – tu vás v plné síle předjíždí stará Lancia nebo Ferrari, tu prudce brzdíte společně s předválečným Bugatti. A všechno neustále frčí, výfuky prskají a znějí tak omamně, že ani nepotřebujete opiáty, abyste se těšili. Zpomaluje se jen, když je to nezbytně nutné a pokud je na silnici místo, každý okamžitě předjíždí zmatené Italy, kteří se ve svých otřískaných pandách sunou kamsi na kafe a panini. Stejně budou odbočovat, nejspíš doleva, s tím je třeba vždy počítat.
Počasí nám přeje, z azurové oblohy září slunce, a jelikož je asi 30°, je tu krásně. A navíc, ty káry kolem… I předválečná auta letí krajinou rychlostí přes 100 km/h, ta poválečná často mnohem rychleji. Stává se nám, že jedeme za závodním ferrari z 50. let a i když máme skoro 260 koní, prostě nám mizí z dohledu. Tohle jinde nezažiješ…
Skvělé je, že při Mille Miglia je každý součástí velké jízdy, která má po čtyři dny naprostou přednost. Každý, kdo se zajímá o klasická auta či o moderní supersporty, se přijde podívat.
Mercedes GLE Coupe, kterým jsme jeli, se nám zpočátku moc nelíbil. Ale nakonec jsme si ho velmi oblíbili kvůli klíčovým vlastnostem – pohodlnému podvozku, výkonnému motoru, skvělým sedadlům, velkému střešnímu oknu (pro fotografy) a širokým pneumatikám, na kterých báječně seděl v zatáčkách.
Toskánsko a jeho zatáčky
Že nás Toskánsko bere je snad jasné. Je to ráj na Zemi, až trochu závidím. Fascinují mě lány půdy, na kterých se zelená obilí (nikoliv žloutnou nemocí jménem řepka), historická městečka na svazích strmých skal, rozkvetlé louky, olivové sady. Prostě romantika jako z pohádky. A do toho ten řev. Sledujeme zmiňovaný Mercedes SSKL, jehož kompresor zlověstně hučí už při nízkých otáčkách. Z výfuku prskají plameny a řidič se v zatáčkách pere s obrovským volantem. Ryzí řidičství!
V sobotu odpoledne přijíždíme k Boloni a čeká nás jeden z nejlepších úseků celé trasy – pasy Futa a Raticosa. Právě tohle je místo, kam se při MM pravidelně sjíždějí nadšenci z celé Evropy a předvádějí své sporťáky. Potkáváme desítky Lancií Delta Integrale, spousta různých Lotusů, Porsche, Vipery a Ferrari. Drsná F40 předvádí svůj potenciál v ostrých zatáčkách a jelikož jsou vypnuté radary, nikdo zahřáté motory nešetří. V horách si intenzivně vychutnáte všechno, co má kola a pro co dýcháme, celé odpoledne je doslova magické.
Nezkazili nám ho ani doslova dementní motorkáři, kteří často nastavovali hlavu autu v protisměru. Nebezpečných manévrů jsme zažili tolik, že jsme je přestali počítat a já jsem jen rád, že se nikomu nic nestalo. Považuji to dokonce za menší zázrak, protože jsme se občas míjeli tak těsně, že bez pohotových reakcí na volantu by byl konec hry. A každý ví, že motorkář dvoutunového medvěda nepřepere. Během MM se samozřejmě občas bourá, to se prostě stává – aut je moc, tempo zběsilé a ve hře jsou i obyčejní uživatelé silnic, kteří prostě nechápou základní pravidla. Jedna srážka nových (naštěstí běžných) aut se stala přímo vedle nás v protisměru a nebyl to pěkný pohled.
Už ze zkušenosti víme, že Boloni je lepší se vyhnout – v sobotu je narvaná a průjezdem zbytečně ztratíte čas, i když s kolonou MM ignorujete semafory a jezdíte protisměrem. My jsme město objeli a radši si užili průjezd kolem muzea Ferrari od českého architekta Kaplického v Modeně a potom svištěli se zapadajícím sluncem až do Parmy. Sobotní jízda je snad nejlepším zážitkem: všichni jsou už unavení a o to víc na to šlapou. Policie dělá cestu a řady veteránů letí krajinou rychlostí přesahující 100 km/h. Zahřáté závodní stroje krásně voní, vy zapomínáte na únavu a posloucháte ostré zvuky otevřených výfuků. Chlupy se mi ježí, když jedeme za brutálním Talbotem-Lago, který se nahání s velmi rychlou Altou 2000. Náš mercedes místy nestíhá… Rychlost tu dostává jiný rozměr, a to zejména v kontextu toho, že auta jsou minimálně 60 let stará…
Neděle a konec jízdy
Nedělním zlatým hřebem je jízda po klopené dráze starého okruhu Monza přímo v centru historického parku. Kolona MM se sem vrátila minulý rok a je to jen dobře – z bývalé rivality je nyní spojenectví. Na okruhu plní soutěžící testy přesnosti a jedou také jízdu pravidelnosti, při které musí dodržovat určitý rychlostní průměr. To je trochu nuda a tak nás těší, když se občas nechá unést a raději letí po oválu, co to dá. Tím si samozřejmě získává respekt davů přihlížejících diváků. Závodníci nemají lehký program – plní desítky testů přesnosti, často složitých, k tomu testy pravidelnosti, navíc musí dojíždět do cílů jednotlivých etap na minuty přesně a sbírat spousty razítek. Nejstarší auta jsou zvýhodněna koeficientem, který v podstatě zabraňuje tomu, abyste soutěž vyhráli v autě z roku 1957. Přepočty trestných bodů favorizují předválečná auta, což považuji za správné, protože s těmi to celé začalo.
Sláva vítězům!
Během nedělního odpoledne konečně dojíždíme do Brescie, kde auta projíždějí cílovou branou opět na třídě Viale Venezia. Letošní MM nakonec vyhrála posádka Andrea Vesco/Andrea Guerini s Alfou Romeo 6C 1750 GS Zagato (1931), druhé místo získali Luca Patron/Elena Scaramuzzi s OM 665 Superba Sport 2000 CC (1926) a pro bronz si dojeli Giordano Mozzi/Stefania Biacca, taktéž s Alfou 6C, tentokrát s typem 1500 Gran Sport. Kompletní výsledky si můžete prohlédnout zde. Velký respekt patří nejen vítězům, ale samozřejmě i všem, kteří to zvládli až do cíle. Ujet tisíc mil s tak starým autem vyžaduje skvělé řidičské schopnosti a samozřejmě i 100% funkční techniku. Česká Siata nakonec dojela na skvělém 135. místě, což je ohromný úspěch! Gratulujeme!
Pokud hledáte to nejlepší, k čemu se ve světě aut dostat, ty nejintenzivnější řidičské zážitky a tu pravou ryzí řidičskou radost, musíte se dostat k autům vyrobeným maximálně do 50. let. Chápu, že mnozí dychtí po moderních superautech s výkony přes 500 koní a zrychlením na stovku za vteřinu, i já je mám rád. Ale klasická auta nabízejí mnohem víc, i to i když je pohání pouze malý čtyřválec od fiatu s dvěma webery. Intenzita, s jakou prožijete každý metr asfaltu, vytváří obrovský kontrast dnešní unifikované a nudné době, ve které už většina aut nemá ani pořádný zvuk.
I mladší auta jsou super, ale to pravé ořechové skrývají předválečné závodní stroje – myslím tím Alfy Romeo 6C a 8C, Mercedes SSK, Bugatti T35, Aston Martin Le Mans, Bentley 4,5 litre Supercharged, Lagonda 4,5 litre M45, Fiat 514 MM, Talbot-Lago T26 GS, BMW 328 nebo Fiat 1100 a další. Prosím, zapomeňte na pragovky nebo aerovky, které prostě v porovnání se zmíněnými auty působí staticky. Sportovní a závodní auta z 20. a 30. let jsou prostě nejlepší. Uvidíte je výjimečně – na MM, v Goodwoodu, na Le Mans Classic, AvD Oldtimer Grand Prix a možná někde jinde. A jedině při MM s nimi doslova proletíte Itálii…
Dál už nechám mluvit fotografie, které říkají tisíce příběhů…
S úctou
František Vahala
PS: Obsáhlejší čtení najdete v magazínu Automobil Revue, do kterého také přispívám.
Fotogalerie
