Text: František Vahala, Foto: Steering Media
Monte-Carlo Historique posunuje lidské limity
Různých soutěží, závodů a akcí pro klasická auta je celá řada. Můžete si vybrat poklidnou projížďku „kolem komína“, nebo se pustit do velkého dobrodružství. Vždycky mě víc lákalo to druhé… A tak jsem po čtyřech letech opět vyrazil na Rallye-Monte Carlo Historique!
Co je monte vlastně zač?
Jak se dostat na akci typu Rallye Monte-Carlo Historique, kde jezdí elita soutěžících z celého světa? Startovní listina čítá víc než 300 aut, dle typů a modelů, které závodily v „rychlé“ soutěži v letech 1955 až 1980. V dlouhém seznamu přihlášených do 16. ročníku revivalu najdete řadu slavných jmen z motoristického sportu – za všechny zmíním Daniela Elenu, který letos startoval s Golfem GTI z roku 1979. Akci pořádá monacký autoklub a to samotné je zárukou kvality a noblesy. Vždyť také startovné činí 4600 eur…
Samotnému závodu předchází hvězdicová jízda, tzv. concentration leg, který začíná v různých evropských městech. Poté, co se závodníci (letos 311 aut) sejdou v Monacu a trochu si odpočinou, začíná teprve samotný závod. Moc si přitom neodpočinete…
Je to rychlé? Aneb princip soutěže
Současné Monte-Carlo Historique není primárně o souboji s časem. Základem je plnění testů pravidelnosti, přičemž na trase o délce 2700 km (v našem případě) jich čekalo celkem 18. Jde o to jet předem stanoveným průměrem, například 47,2 km/h. A to po celou dobu testu, který může měřit 15, ale také 35 km. Většinou vás vede horskými silničkami. My jsme měli vlastně štěstí, že nebyl sníh, ale i tak jsme často jeli „velmi svižně“. Pokud je sníh a led, v praxi platí, že jedete většinu testu naplno a stejně nestíháte… Což je adrenalin i zábava. Do toho je nutné dojíždět včas do časových kontrol – zpoždění více než 30 minut je vážný problém.
Přípravy a naše cesta
Já už osobně jednou soutěž absolvoval – v roce 2012 společně s kolegou Petrem Hankem a Mini Innocenti. Tehdy bylo sněhu hodně a my dostali dobrou průpravu, proto naše finální umístění v podobě stého místa považuji za skvělé. Nečekal jsem, že letos to bude o tolik náročnější…
Během let se úroveň soutěže výrazně zvýšila. Dobrý výsledek nezajedete bez špičkové techniky a rozsáhlých znalostí. Jo, a také musíte umět řídit a navigovat.
Na letošní soutěž mě pozval závodník Ivan Pistulka, který dal s partou mechaniků a přátel dohromady tým Czechs4Monte. Během roku a půl postavili závodní Škodu 110L, což je dostupné auto, které na monte už dvakrát startovalo (v roce 1971 a 1972 s norskými soukromníky), ale nikdy nedojelo do cíle. Našim cílem bylo to napravit. Po 45 letech od prvního startu…
Postupně jsme dali dohromady partnery, z nichž za všechny jmenuji Engine, bez něhož by to vůbec nešlo. Celé jsme to pojali víceméně partyzánsky, jak se na správnou českou výpravy sluší a patří (řízky s chlebem a litry alkoholu na cestu nechyběly).
Auto bylo připravené dobře, nechyběl dvojitý karburátor, sportovní výfuk, tvrdý podvozek, rám, závodní sedadla a konečně tripmaster a terratrip k měření vzdálenosti a rychlostního průměru. K tomu jsme s sebou vezli celé rozebrané auto na díly. Měli jsme pocit, že jsme nachystáni na nejhorší a tak jsme poslední středu v lednu vyrazili do Bad Homburgu, ze kterého jsme startovali…
Den 1; 28. ledna
Posunu se rovnou na technickou přejímku, která náš čekala ve středu. Mysleli jsme, že to bude náročná procedura, během které dojde na kontrolu všeho možného, ale komisaři si pouze prohlédli auto a dali nám nálepky. Ani nezkontrolovali světla, neřešili autenticitu, na kterou jsme byli patřičně pyšní, a bylo jim fuk, jakou máme v autě elektroniku. No dobře, hlavně, že máme startovní číslo a můžeme vyrazit.
Den 2; 29. ledna
Konečně startujeme! Centrum lázeňského městečka je narvané lidmi, projíždíme pěší zónou, parkujeme, kontrolujeme mapy (trasu jsme si zakreslili do podrobné mapy Evropy, máme i navigaci) a dáváme si poslední teplé jídlo. Po poledni přichází náš čas, najíždíme na rampu a vyrážíme! Čeká nás 1300 km, než se v horách u La Turbie setkáme s dalšími skupinami závodníků z Osla, Remeše, Barcelony a Glasgow.
První kilometry vedou po dálnici, což je celkem nuda. Zajímavé to začíná být až ve Francii – po rychlé silnici ještě míjíme Metz či Nancy a míříme do malebného městečka Langres. Je nám zima, protože topení je kvůli původnosti umístěné vzadu, takže vůbec netopí, i když je proti originálu silnější. Kvůli vzniklé chybě v komunikaci nás doprovod nechal opuštěné a upaloval dál, takže čekáme tři hodiny u venkovního ohně a pijeme čaj. Nedá se nic dělat, kolem jedné hodiny v noci navlékám rukavice a vyrážíme – střídání je zásadní kvůli výdrži.
Den 3; 30. ledna
Do rána jsem si užil jízdu v mlze, po francouzských okreskách, s občasným špatným odbočením. V pět ráno je fakt kosa, stojíme v řadě aut v Saint Andres les Alpes a nepomáhá ani slabý svařák, který se za euro dá koupit. Opět čekáme sami, doprovod je zase jinde. Uvědomujeme si, že i servis potřebuje jasné vedení a plánování, protože nás prostě nestíhá. Pak řídí Ivan, probírá nás silné kafe v nějaké vesničce. Do cíle dojedeme až odpoledne, ale zbytek cesty už je pohoda – přes den je teplo, po sněhu ani stopy, auto skvěle jede, nemáme problém.
Nejlepší na tom je, že přestanete myslet na problémy daleko v ČR. Žijete přítomným okamžikem, soustředíte se, dáváte ze sebe to nejlepší.
U La Turbie nás čeká kalibrační úsek, ve kterém se víceméně marně snažíme srovnat přístroje s oficiálním měřením. Moc nás to netrápí… Kolem páté dojíždíme do Monaka, kde nás čeká ještě instalace Tripy 2, tedy krabičky, kterou nás maršálové budou měřit. Jsou přísní, všechny časy zapisují do karty a jsou nesmlouvaví. Učíme se princip soutěže, šťastni, že jsme ve hře. Následuje dobrá večeře a konečně hotel – jeli jsme 28 hodin bez většího odpočinku…
Den 4; 31. ledna
Ráno startuje celá soutěž. Přístav je plný závoďáků, často ještě čistých a jen minimálně poškozených. Všichni zkoumají mapy, túrují motory, kontrolují zásoby – jsme v parc fermé, na nějaké opravy nelze pomyslet, ještě že jednoduchá škodovka drží. Náš fotograf Ondra se ujímá plánování přesunů servisu a media týmu, což se později ukazuje jako zásadní a výrazně přínosné. Všímáme si, jak propracované itineráři si někteří soutěžící připravili, a já kroutím hlavou, jak málo jsme této fázi dali. Komisaři vám nic nepřipraví, vše si musíte nachystat sami. Ok, to zvládneme.
Konečně projíždíme rampou a startujeme! Čeká nás etapa Monako – Valence o délce 466 km, brnkačka. A první testy pravidelnosti, které nám celkem vycházejí. Jede se nám dobře, hlavně na přejezdech jedeme celkem svižně, abychom stíhali časové kontroly. Připadá nám to celkem snadné, hlavně na suchu.
Den 5; 1. února
Během dne se točíme kolem Valence, šedesátitisícového města na břehu Rhony. Kolem jsou krásné kopce s nádhernými výhledy a mnoha úzkými silničkami. Jelikož jsme po prvním dnu na slušné pozici (v první polovině), začínáme si věřit. A pak děláme chybu – tedy víceméně já, protože jsme špatně odbočili a minuli kontrolu. Trest je nemilosrdný, 20 000 trestných bodů nás hází do poslední padesátky… Nedá si nic dělat, hlavně dojet.
V poslední části etapy je hnusně a prší. Stoupáme do brutálních kopců a pak přichází problém – nás a mini před námi brzdí Volvo Amazon, a to asi pět kilometrů… Nereaguje na blikání, jede prostředkem a kazí nám výsledek. Ačkoliv jsme si stěžovali, nikoho to víceméně nezajímá, co se děje v testu, je naše věc. Jsme naštvaní, ale ve finále to není tak dramatické, protože šanci na slušné umístění už stejně nemáme.
Den 6; 2. února
V úterý vyrážíme na cestu zpátky do Monaka. Opět nás čekají dlouhé testy, řady fanoušků podél trati a uklidňující řev závodní škodovky. Při testech používáme interkom a neustále se snažíme sladit rychlost s nastaveným průměrem. Jde to celkem dobře, jenže stejně víme, že na technické stránce máme ještě rezervy – s přibývající vzdáleností se nám odchylka zvětšuje. Maršálové měří dle GPS signálu a my netušíme, kdy přesně. Takže držet rychlost je nutné pořád. V praxi je v napínavé, pokud je sníh, ale když je sucho, tak jedeme hrozně pomalu, což je někdy trochu nudné. No jo, ale kdo mohl tušit, že v Alpách začne zima až v březnu?
Tento den byl velmi náročný z hlediska trasy – jezdilo se neustále nahoru a dolu, zatáčky a vracáky jsme přestali počítat. Před jedním testem, který jsem řídil, se začalo při brždění ozývat nepříjemné skřípění. Bylo nám jasné, že vepředu už nemáme brzdové destičky… Rychle jsme zavolali servis, který na nás počká ve městečku Vence. Máme to asi 80 km a já se snažím jet tak, abych nemusel brzdit. Je brutální mlha. Celkem to jde, takže brzy přijíždíme k servisnímu týmu. Jenže problém s brzdami je větší, než jsme čekali. Destičky jsou sjeté na kov a nám dochází, že jsme tuto část přípravy podcenili. Sjeli jsme nové (leč bohužel sériové) destičky za necelých 2000 km, uvařili brzdovou kapalinu a zapekli pístky.
Oprava nám nakonec zabrala déle než hodinu, takže jsme průběžně komunikovali s maršály v cíli. Jasně nám řekli, že máme vynechat časovou kontrolu v La Turbie a jet rovnou do přístavu. To se nakonec podařilo, i když se zpožděním. Měli jsme čas několik hodin, než vyrazíme do noční etapy. Došlo nám, že auto musí fungovat a na nějaké opravy prostě není čas. Proto nemá smysl s sebou vozit spousta dílů, stačí základní věci.
Den 7; 3. února, noc dlouhých ohňů
Vrcholem celé soutěže je noční etapa, při které si projedeme Col di Turini a další horské pasy nad Monte Karlem. A my se do ní málem nedostali kvůli chybějící časové kontrole. Ale náš „zelený tým“ nakonec dostal zelenou díky tomu, že jsme komisaře s velkou pomocí komisařky Tiny „ukecali“. Pravidla jsou velmi přísná a dojemný příběh o splněném snu skutečně nikoho netankoval, takže jsme chvilku mysleli, že to zabalíme před cílem. To byly nervy!
Nakonec tedy vyrážíme a i poslední etapy budeme mít klasifikované. Dohodli jsme se s Ivanem, že si slavné pasy projede on. Celkových 187 kilometrů jedeme v nejhlubší noci, od půl dvanácté do zhruba tří hodin ráno. Během testu ještě doléváme olej – ano, měli jsme nefunkční měrku… Také typicky české! A pak už víceméně jedeme pilu, dávno jsme vzdali pokusy o trefování průměru. Ostatně další soutěžící, kteří už nemají šanci na pořádné umístění, to dělají stejně. Noční závod je parádní, to mě teprve baví, jen usednout za volant! Snažím se Ivanovi alespoň diktovat zatáčky a pomáhat mu s orientací. Kolem silnic jsou davy fanoušků, i když většina ohňů už v době našeho průjezdu na chvostu vyhasla. Potkáváme i nabouraná auta přemotivovaných řidičů, ale rozhodně jich je méně, než v případě zasněženého ročníku 2012.
Když jste v cíli, připadá vám, že zvládnete všechno. Že jste se překonali. Právě pro tento pocit se lidé týden štvou. Rozumím jim, patřím mezi ně!
Po projetí testu pravidelnosti beru konečně řízení do svých rukou, a co nejrychleji dojíždím do nočního Monaka. Netrvá to dlouho a jsme na cílové rampě, což znamená, že jsme splnili úkol! Ač trochu mimo celkové výsledky, tak jsme nakonec dojeli! A to se počítá! Otevíráme láhve a kropíme reznoucí čelní chladič škodovky šampaňským…. Spát jdeme až v době, kdy svítá.
slavnostní Vyhlášení
Jelikož ostatní také mohutně slavili a monačtí to vědí, vyhlášení se koná až ve středu 3. února večer v ohromném hotelu Sporting na pláži. Dress code je black tie, takže motýlek. Program je trochu únavný, večeře luxusní, ale dlouhá. Pak následují různorodé představení, přičemž jedno jsem nepochopil. Monte jezdí většinou chlapi, starší muži, průměrem tipnu od 40 do 60 let. Tak proč jim tu tančí tři osvalení jinoši v tílkách s rozpustilými úsměvy? No nic, nejsem jediný, kdo vyjeveně zírá…
Konečně přichází na řadu samotné vyhlašování výsledků. Nejdříve dámská posádka, potom vítězové jednotlivých kategorií a nakonec ti nejlepší: Daniele Perfetti a Ronnie Kessel s Renaultem Alpine A110, kteří nasbírali pouze 1533 trestných bodů! Maximální respekt, my skončili se statisíci a i po odečtení penalizace… Jediní další Češi na startu, K. Mach a J. Bláha z ČK Motorsport, nakonec se Škodou 130 RS obsadili 154. místo, takže náš interní „souboj“ vyhráli. Gratulace, to je totiž velmi pěkné umístění! Vyhlášení bylo dojemné zejména tím, že hrály národní hymny úspěšných – a celý sál stál a poslouchal hymnu monackou, francouzskou, italskou, britskou, německou a švýcarskou. Ta naše bohužel nezazněla, ale co není, může být… Někdy příště!
Je to týmová práce, bez dobré party by to nešlo. Hlavní poděkování patří partnerům, ale doprovodnému týmu, mechanikům Romanovi, Honzovi a Rendovi, kteří postavili auto a také Ondrovi, který organizoval to, co jsme nezvládali.
Zatím čekáme na tvorbu komplexního videa, které vám zprostředkuje atmosféru, ale zatím si připomeňte průběh trailerem:
A zde najdete oficiální video 16. ročníku Rallye Monte-Carlo Historique od pořadatelů:
Fotogalerie
