Text: Petr Bača, Foto: Autor
Rétromobile v Paříži a velká fotogalerie
Paříž mám zapamatovanou jako přeplněné město, jenž podvědomě uhání dál hnané masou obyvatel a turistů, leč v neustále přeplněných ulicích jsou jedinými reálně uhánějícími osobami (sebevražední) jezdci na skútrech a motorkách. A pokud je na nějakém místě kulturní akce, stává se z pomalu plynoucí dopravy parkoviště s masou aut odřených po drobných kontaktech z tisíců hodin strávených v opravdu hustém provozu. V našem případě však šnečí tempo a napjaté nervy pouze stupňovaly očekávání cíle cesty – výstavy určené milovníkům vozů dob minulých. Rétromobile.
Na začátku nezvykle teplého února se na pařížském výstavišti sešla řada vystavovatelů, prodejců i návštěvníků. Zcela obsazená výstavní plocha, zaplněná především automobilovou krásou, čítala více než 60 000 m2, leč nabízela dostatek prostoru i pro prodejce původních náhradních dílů, knih či magazínů, modelů, kosmetiky, oblečení, no prostě všeho co by se mohlo motoristickému entuziastovi nebo jeho vozu hodit. Menší stánky skýtaly mnoho zajímavého, sám jsem se zastavil u nejedné publikace, ale „výstavní přirážka“ připočítaná snad ke všem nabízeným tiskovinám, mně uvrhla zpět do reality. Separátně byla umístěna část s uměleckými výtvory, malbami, kresbami a objekty, sloužící k potěše oka návštěvníkově, především pak samozřejmě k prodeji. Oficiální program vyzdvihoval i poctu zásadní postavě (nejen) francouzské fotografie dvacátého století – výstava snímků Jacques Henri Lartigua, od jehož smrti letos v září uplyne třicet let, vtáhla pozorovatele do počátků automobilismu i atmosféry prvních závodů.
Jakýmsi mezikusem mezi drobnostmi a hlavním důvodem naší přítomnosti byly stánky, v nichž se prezentovaly kluby majitelů, služby motoristům či jinak zaměřený obsah. Z mého pohledu byly velmi vítané vozy podtrhující tématiku těchto stánků. Ať už výrazná Lancia Fulvia Sport Zagato, rekordní Fiat Isotta-Fraschini z roku 1905 osazený šestnáctilitrovým leteckým motorem s výkonem okolo 250 koní nebo Delahaye a Delage. Výčet nikterak rozsáhlý, zato však dobře vystihující charakter těchto stánků, kdy se dalo na kompaktní a ne příliš přehledné ploše narazit na opravdové zajímavosti. Po tomto velmi chutném předkrmu už nemohlo následovat nic jiného než hlavní expozice.
Pro milovníky skutečné historie byla připravena ukázka muzeální sbírky francouzských samohybných počátků. Výstava zaštítěná Národním muzeem automobilů a cestování (Le Musée National de la Voiture et du Tourisme) prezentovala dvoustopé i jednostopé formy dopravy přelomu devatenáctého a dvacátého století od koňmi tažených kočárů a parních povozů k benzínovým automobilům. Samotného mně však zaujala jiná, mladší, část dějin automobilistiky v experimentální rovině, totiž vozy s uspořádáním kol do kosočtverce. Výstřední prototypy druhé poloviny dvacátého století evokovaly mé rezervované mysli večery při láhvi (nebo třech) francouzského vína, kdy se konstruktéři v dobrém rozmaru předháněli jak usnadnit manévrovatelnost, výhled z auta, ale hlavně přinést převratné řešení zavedené koncepce. Byť jsem příznivcem jiných tvarů, tak musím uznat, že spásné myšlenky přetavené do reálné podoby mají cosi do sebe, ačkoliv i Pininfarina byl v případě modelu X z roku 1960 pohroužen do vizuálních pokusů – z jedné strany elegantní karoserie mne při pohledu na trojoký „čumáček“ odráží kamsi do jiného vesmíru. Efekt navýsost správný, neboť velice aerodynamický (0,23cd) vůz vznikal v době fascinace cestování do kosmického prostoru. Více jsem sympatizoval se zlatou prosklenou bublinou na kolech s názvem l’Automodule, vytvořenou v samém závěru šedesátých let konstruktérem J. P. Ponthieu.
Pohyboval jsem se dále výstavní plochou, kde ke mně proudil nepřetržitý tok vizuálního úžasu a nadšení díky množství a rozmanitosti značek a typů vozů. Nezvládal jsem se soustředit na jednotlivé vjemy, tudíž jsem částí expozice proplul téměř jako Alenka v Říši divů a zamířil do středu haly, kde měla svá místa honosné expozice automobilových výrobců domácí provenience, zdatně sekundované Mercedesem, Porsche a Jaguarem/ Range Roverem; pro kompaktnější pojetí se rozhodla oficiální reprezentace Aston Martinu, Maserati a Hondy. Poslední trojice jmen se v okolním mumraji trochu ztrácela, což by se dalo vyložit i jako splynutí s davem. Na druhou stranu se stánek s grafitově šedým kupé S800 a červenou NSX rozhodně nedal nazvat nenápadným. V případě zbývající pětice automobilek se mi nejvíce líbila expozice Renaultu, vyšperkovaná závodními vozy z kompletní historie značky. Majestátní a přesto velice dynamicky působící devadesátiletý lamač rychlostních rekordů, typ 40CV NM, mne opravdu uchvátil. Mírné zklamání naopak zavládlo u Mercedesu a relativně skromného výběru poválečných kabrioletů s důrazem i na současné modely.
Nedalo mi to a snad i díky špatné orientaci v prostoru jsem se jím nechal unášet křížem krážem, kam mě nohy nesly a oči zavedly – od jednoho zajímavého exponátu ke druhému. Procházel jsem kolem výběrů automobilů soukromých sbírek či investičních fondů a snažil se uvědomovat si přítomné vozy. Nebylo nikterak velkým překvapením, že nejpočetnější zastoupení měly západoevropské automobilky, neboli francouzské, italské, německé a britské. Jenže zatímco bych čekal množství variant „aut z plakátů“, obdivoval jsem spíše méně výrazné modely (byť se za toto slovní spojení kaji). Například bych čekal převahu různých variant Lamborghini Miura nebo Countach, mnohem více však byla k vidění Espada a typ, jenž vše odstartoval – 350GT, resp. 400GT.
Ferrari šlo potkat na každém rohu, ať už sériové modely, závodní nebo formulové vozy. Ve spleti výfukového potrubí formule Ferrari 312 z roku 1967 jsem se dočista ztratil, za srdce mě chytlo i několik okruhových prototypů skupiny 5 ze stejné doby s podobným číselným značením – 512 S; pár desítek minut jsem strávil i u ikonické F40 LM/ Competizione.
Více však byly k vidění sériové vozy 50. a hlavně 60.–80. let. S Maserati byla situace podobná jako u dalších věhlasných značek Lancia a Alfa Romeo, jejichž sláva stále čeká na znovuvzkříšení. Sošné a elegantní tvary karoserií dokladovaly nádhernou minulost těchto výrobců, ve srovnání s přítomnými Ferrari se navíc jednalo o typově starší vozy i z meziválečného období. Mezi sytě barevnými karoseriemi se trochu ztrácely decentní odstíny, jimiž se honosily Jaguary i Aston Martiny, opět s nepříliš známými modely. Skoro jako kdyby byla snaha vyzdvihnout motoristické veřejnosti kompletní produkci značek. Domácí mohli cítit hrdost při procházení kolem porůznu prezentovaných Delahaye a Delage, modelů Facel Vega i Bugatti. Až se nechtělo věřit, kolik se těchto legendárních automobilů potká na jednom místě. Množství Porsche už musí být jakýmsi koloritem výstav, především díky veskrze jednotnému vzhledu napříč dekádami. Což je bezpochyby škoda, protože v záplavě podobných tvarů není těžké přehlédnout i opravdu specifické typy, jako třeba silniční 911 RSR z roku 1974. Opravdovou radost mi udělala přítomnost několika předchůdců ikonické závodní 917, konkrétně typů 904 a 906, umístěných různě po výstavišti.
Jeden z těchto vozů doplňoval i expozici k 110. výročí automobilového klubu l‘Ouest v koridoru do menší haly, jenž přitahovala pozornost především díky nabídce aukční síně Artcurial. Za tu jsem byl opravdu rád! Astronomické sumy nejsou ani zdaleka to, co by mně lákalo (spíše naopak), nicméně možnost prohlédnout si jeden ze dvou kompletních sedanů Bugatti EB112 nebo dvojici supersportovních EB110GT, se nenaskytne každý den. Moc nové a honosné? Ale jistěže. Tak co třeba jedovatě zelená Lancia Hyena z počátku devadesátých let? Anebo AC Ace Bristol, britský sportovní roadster z konce let padesátých, jenž je mnohem známější díky muskulaturní verzi stvořené Carollem Shelby. Či snad dravou Alfu Romeo 6C z roku 1929? Výběr vskutku skvělý, hvězdou aukce se oprávněně stalo Ferrari 355 Sport Scaglietti – za bezmála šedesátiletého vzpínajícího se koně dal nový majitel neskutečných 32 milionů euro. Zmiňované Bugatti EB112 si mimochodem cestu k novému vlastníkovi nenašlo. Hlavní nabídku doplňovala ještě sbírka vozů Citroën s řadou ojedinělých typů. Například dvoumotorová 2CV Sahara v původním stavu nebo BX 4TC – silniční verze nepříliš úspěšného závodního vozu rally skupiny B.
Ve chvíli kdy jsem konečně prošel celou expozicí a měl pocit, že už mě nemá co překvapit, uslyšel jsem specifický hluk odněkud z venku. Vyšel jsem tedy ven a zamířil k hloučku lidí. Skrz postávání na špičkách a vytahování krku se mi potvrdila má předtucha. Totiž jednak, že jsem opravdu ještě neviděl vše, hlavně však uprostřed přihlížejících stál rekordní Fiat S76 a za šlehání plamenů z výfukových otvorů motoru vytvářel nezapomenutelný zvuk, rozechvívající každou buňku v těle. Pokud byla celá výstava Rétromobile skvělým dortem s pařížskou šlehačkou, byl tento zážitek třešničkou na jeho vrcholu. Vlastně jen půlkou třešničky. Zbývající polovinou byl hned vedle stojící Darracq V8, jehož kliková hřídel se právě roztáčela a do okolního vzduchu hnala parfém s tou nejlepší vůní…
Fotogalerie
