Text: František Vahala, Foto: Ondřej Kroutil for Steering Media
Toyota Life: GT86 a AE86
O tom, že Toyota GT86/Subaru BRZ je nejlepší dostupný sporťák současnosti, už jsem psal několikrát. Neodpustím si to a klidně to zopakuji, protože si za tím stojím. Neexistuje auto, které by za tak málo peněz nabídlo tak vysokou protihodnotu v podobě ryzích zážitků. ale co původní ae86? Kde to všechno začalo? zkušeností mám dost…
Miluju to. Normální, lehké auto se správnou koncepcí pohonu. Čitelnou přetáčivost, hravost, zábavu za volantem, řízení bez posilovače, atmosférické motory. Jenže si připadám trochu mimo…
proč se gt86 neprodává?
Protože lidé jsou čím dál pohodlnější a umí toho za volantem méně. Dnešní mladší řidiči jsou naučení na předokolky, které se rozmohly hlavně v 90. letech. A jak všichni víme, přední náhon je v zatáčkách bezpečnější, hodnější a víc odpouští. A „zákeřná“ zadokolka? Nikdo ze současných pseudodřevorubců ve značkových hadrech se přece nechce za jízdy „nervovat“ v každé zatáčce a co víc, soustředit se na ovládání vozu! Raději si hrají s aplikacemi než s přenosem bočních sil. Bohužel… Nebo se pletu?
Možná je to jen subjektivní pocit, vždyť vím, že jsem pěkně zaujatý, nepřizpůsobivý jedinec, který nerad plave po proudu. Ale realita na silnicích mi dává za pravdu. Dnes prostě nejvíc frčí vytůněné leony, golfy a octavie s odfukem turba a od sazí černými nárazníky. A to se mi má jako líbit?
Věřím, že právě auta jako je Toyota GT86 a potažmo její duchovní předchůdkyně v podobě původní AE86 jsou ryzí. Když je člověk otevřený, mohou hodně učit. Nebudou vám masírovat ego, ale naopak prověří, jestli máte k řízení talent, nebo se pouze ukájíte vlastní pózou. A ten rozdíl já považuji za důležitý. S GT86 (potažmo Subaru BRZ) jsem dohromady najezdil zhruba 10 000 km. Dvakrát jsem s ní byl v Itálii, jednou projel celou Mille Miglii, jednou řádil v horských pasech. Máme spousta společných zážitků, jezdili jsme na sněhu, ledu, na okruhu, na hranici mých schopností. Nikdy jsem jí ani neodřel disk, jen jednou mi kámen udělal prasklinu na čelním skle. Mohu říct, že jí 100% ovládám? Ne. Umím s ní jezdit, baví mě, ale stále jsem nedostal na její limity. A ještě dlouho nedostanu, takový má potenciál.
Co ta stará?
Původní Toyota AE86 (neboli Hachi) se dneska špatně shání a stojí dost peněz. A bude dražší, o tom nepochybuji. Já jí koupil ještě za pár korun, ale jako totální vrak. Začal jsem od zrezlého křápu, který jsem během let proměnil v zábavnou hračku, se kterou si užiji smyky na okruhu i rychlou jízdu po okreskách. Kdo si myslí, že koupí sériovou Hachi a bude hned králem driftu, je úplně mimo. Hachi není jen o vlastnictví auta, je to životní styl, kterému musíte propadnout. Musíte milovat úpravy – nikoliv tuning, ale funkční úpravy. Sériový motor 1.6 4A-GE se 16V je v pohodě, má kolem 124 k, což na auto o hmotnosti lehce pod tunu stačí. Víc výkonu se hodí, jen není nutností. ALE: musíte mít pořádný podvozek. Já zvolil kombinaci tlumičů Bilstein a pružin Apex s polyuretanovým uchycením náprav a stabilizátorů. To vás nevyklepe na normální silnici a funguje to zatím nejlépe ze všech setupů, co jsem vyzkoušel. Pak potřebujete samosvor – většina z AE86 ho má, sériový TRD bohatě stačí a má příjemný nástup. Brzdy je zbytečné řešit, stará Hachi nebrzdí nic moc, ale vy zase brutální brzdný účinek nepotřebujete. Na okreskách se pohybujete průměrně tak o 10 až 30 km/h rychleji než majitelé MX-5. Co se týče kol a rozměru pneu, po letech jsem dospěl k tomu, že nejlepší jsou 14palcová kola s gumou 185/50. Neomezíte hravost a zábavnost, guma se tolik nebortí a když je třeba, máte i grip.
Během první zkušenosti zjistíte, že Hachi má trochu divné řízení. Jakmile ujedete 10 km, budete z něj nadšeni. Nemá posilovač, reaguje okamžitě, přesně, citlivě. A kouše, pokud se s autem perete a nevyužíváte přirozených zákonů. Brzy si zvyknete, že Hachi moc nesvítí (jako každé staré auto) – jenže mrkačky jsou styl (Hachi existuje i ve verzi s pevnými světly), takže to vlastně až tak nevadí. Sedíte v polovině auta, přesně mezi koly. To je fajn, ale sériové sedačky moc nedrží tělo. Řeším to čtyřbodovými pásy Schroth tak z 80. let. Pak mám také volant z první Toyoty MR2, protože se mi líbí a často používaný Nardi se mi do hranaté plechovky s plastovým interiérem nehodí.
Doporučuji vyztužit předek i zadek – rozpěrné tyče mezi tlumiče jsou základ, který auto výrazně mění k lepšímu. Kastle je totiž papírová. Co dál? Nevím, sem tam nějakou JDM nálepku pokud je to vaše drobná úchylka a můžete vyrazit.
To je fajn, ne?
Ještě trochu upřímnosti
Stará Hachi může být autem, se kterým projedete bokem každou zatáčku. Ale pouze, když je mokro! Na suchu jí musíte přeprat. Už jí to nedělám zdaleka tak často jako dřív a raději se těším na déšť. Na suchém asfaltu je prostě znát, že nemá dostatečný výkon. Nová GT86 je na tom o něco lépe, ale ani tak to není o zapálených pneumatikách a táhlých smycích. Je to hlavně o rovnováze! Hachi je skvělá na úzkých okreskách, kde můžete vyškolit mnohem výkonnější auta, která prostě neujedou. A to vás nikdy nepřestane bavit…
Něco končí, něco začíná…
Tak, dost už o Hachi. Zítra odevzdám značky do depozitu a začnu s její renovací. Jezdí už šest let téměř bez poruch (jednou umřel startér), servis spočívá ve výměnách oleje, svíček a pneumatik. Už je omlácená, ojetá, zažila toho víc než většina starších aut kolem. Potřebuje nějakou péči, tak jí dostane. Uvidíme se za pár let!
