Text: František Vahala, Foto: Ingo Barenschee pro Volkswagen
VW Dune Buggy: bacha bug!
Sedím v Beach Clubu kdesi pod Amsterdamem a přes sklenku prosecca pozoruji rozbouřené Severní moře, které plive na písečnou pláž chuchvalce pěny. Kolem prší. Venku stojí několik VW Dune Buggy a já mám chuť jednu vzít na projížďku.
Co mám ale dělat s počasím? Venku je šedivo, asi 14 stupňů a fouká silný vítr. A navíc prší. Vnější okolnosti mi pomohli vytvořit plán – v klidu dám si oběd a pak se uvidí… Co tu vlastně dělám? Hlavní náplní dnešního dne je prezentace nového VW Beetle Dune, což je speciální edice, odkazují na „dunovky“, které se s využitím podlahy brouka stavěly hlavně v 60. a 70. letech. Vymysleli je týpci ve slunné Kalifornii, ale staly se hitem i v Evropě. A jelikož novodobý VW Beetle je stále velmi oblíbený (prodává se jich 100 000 ks ročně, hlavně v USA a Číně) a brzy ho čeká facelift, vznikla i jeho speciální edice. Za volantem kupé i kabrioletu jsem strávil dopoledne a bylo to fajn (zejména nejsilnější benzinové TSI se zvukem odkazujícím na staré motory boxer), jenže mezitím jsem se seznámil s Klausem, který má na starosti několik vystavených exponátů v podobě starých, vzduchem chlazených dunovek. V duchu si vybírám sympaticky oranžovou, tvoří hezký kontrast k zamračenému pobřeží. A navíc má téměř dvojnásobný výkon než bleděmodrá, která stojí vedle.
Oběd byl skvělý (samozřejmě ryba) a já nečekám ani na dezert a mizím ven. Přestalo totiž pršet, takže je čas vyrazit. Fotograf Ingo mi nabízí doprovod s tím, že vytvoří pár fotek. Klaus se ptá, zdali chci jet s nataženou střechou. Samozřejmě že ne! Plachty, které tvoří jakousi ochranu proti vlivům počasí, necháváme na místě. Bylo by hodně trapné jezdit buggynou v obalu. Vysloužil jsem si pochvalné úsměvy lidí od VW, zapínám koženou bundu, natahuji rukavice a můžeme vyrazit.
Jak do ní?
Do dunovky je třeba naskočit. Pokud se to podaří napoprvé, máte buď kliku, nebo cvik. Já mám minimálně to druhé, takže není problém. Víceméně celá karoserie je z laminátu, ale testovaný kus z kolekce VW Classic vyniká sportovními sedadly a má dokonce i pásy. Spínací skříňka je umístěna na sloupku volantu, kolem je pár základních budíků a přepínače zcela zbytečných stěračů (což si ověřuji během chvilky) a světel. Jo a mám také blinkry. Tím to končí.
Točím startérem a ťuknutím do pedálu plynu oživuji broučí čtyřválec. Jelikož jeho výfukový systém má velmi „custom“ svody, zní fakt dobře. Chraplavě a drsňácky, ale přitom je stále patrná jeho ležatá konstrukce. Řazení je asi stejné jako v každém jiném brouku – pákou kroutíte jako kvedlačkou, ale nějakou rychlost si vždy vylosujete. Zatím stačí jednička… Buggyna se rozjíždí, já si zvykám na posaz (ten je super), pedály a brzdy (nečekaně ostré). Než se vymotám z Noordwijku, motor se hezky zahřál a jelikož je celkem kosa (hlavně ten vítr!), topím i já. Tedy mačkám pedál plynu k podlaze. Ne, že by mi uvnitř bylo tepleji, žádné topení tu logicky není, ale vyplavuje se mi adrenalin a já na drobné nedostatky jízdy v buggyně deštivou krajinou prostě zapomínám.
Do písku?
Duny na pobřeží kolem Noordwijku jsou lákavé, a to i přes fakt, že jsou zapovězené nízkými plůtky z drátů. Věřím, že bych si s nimi poradil a mám nutkání vzít buggynu do písku, ale odolávám – za prvé jsem poslední dobou celkem slušnej člověk a za druhé nechci volat o pomoc, až zapadnu do mokrého písku. OK, zůstaneme na asfaltu!
Buggyna je nečekaně rychlá! Tak by se možná vyjádřil některý z mých kolegů novinářů, ale já už jsem z toho vyrostl. Aby nebyla rychlá, když váží asi půl tuny a má 80 koní? Je to paráda, zas a znovu vytáčím plochý motor a těším se parádním zvukem. Všimněte si, jak disproporční mám pneumatiky – vzadu balony Kumho o rozměru 275/60 R15 a vepředu nějaké normální, úzké gumy, na jejichž parametry jsem se ani nedíval. Samozřejmě, že se to projevuje na jízdních vlastnostech. Tak především, zadek má super trakci, ale na mokru ho i tak utrhnete. Roztočit kola na nezpevněném povrchu a házet za sebe gejzíry písku a kamení samozřejmě není problém… A je v tom i jistý půvab.
Vzpomínám na jednu českou buggynu kamaráda Jirky, se kterou jsme blbli jednoho parného léta kdesi v pískovně. Jela tak podobně, ale neměla tak zbytečně okázalé zadní gumy, díky čemuž byla hravější. Zrovna nedávno mi říkal, že ještě teď je písek všude… To je tak, přijede novinář, pobaví se, a chudák majitel aby myl, čistil, leštil a všeobecně řešil následky řádění. Oranžáda je zase efektnější a líbí se mi i její „sportovní“, zakulacená karoserie.
Zkouším limity. V zatáčkách jedu tachometrových 120 km/h, což mi připadá jako hranice možností, protože je cítit, že podvozek už to moc nestíhá. Jinak tuhé a přesné řízení (i bez posilovače je snadné lehký předek kormidlovat) ve vysokých rychlostech ztrácí jistotu a tak raději ubírám. Vylosuji kvalt a opět zrychluji. A pořád dokola, dokud necítím, jak se mi chladný vítr dostává do hlavy. Jelikož při psaní tohoto článku lehce pokašlávám a smrkám, asi jsem to trochu přehnal. No jo, frajeřina něco stojí…
Co s tím?
Na co vlastně taková buggyna je? Vím, že je to hloupá otázka, ale stejně odpovím: patří na pláž! Léto, teplo, dvě baby na zadní laminátové sedačky a brouzdat si pobřežím od baru k baru. V ideálním stavu tedy, dnes by vás asi vyhnali, protože děláte na pláži smrad a vůbec, auta tam přece nepatří. Nevadí, žiju ve své romantické představě a to mi stačí.
Kolik za to?
Rozptyl je obrovský. Můžete koupit normální, slušné auto klidně za 100 000 Kč, ale v tom případě bude mít zřejmě motor 1,2 litru (já testoval 1,6 litru) a bude na ní práce. Na německých serverech najdete celou řadu různých dunovek s nejrůznějšími karoseriemi, úpravami, chromy, nebo dokonce s motorem Porsche. V takovém případě už je cena úplně jinde. Věřím, že taková zdravá cena za dunovku, do které sednete a jezdíte, je kolem 200 000 Kč.
Můžete se spojit i s autodílnou Procházka, která vám jí dle vašich představ postaví. Cena se odvíjí od toho, co si vymyslíte a také od faktu, jestli přivezete dárce orgánů v podobě starého brouka. Mrkněte sem
Fotogalerie
